Triton 6

8.5. 

Ovšem to, co se dělo dál, nelze nazvat pořádkem, ba ani jeho synonymem.

Danica pojednou usoudila, že je třeba udělat velký nákup. Musela sebou vzít i děti, s nimiž pak v poklidu kráčela podél řeky. Příjemné počasí k procházce doslova vybízelo a děti si jí náramně užívaly. Především synkovi odvaha nechyběla. Tu byl u silnice, tu zase u říčního koryta, kde si našel oblázek a ten vrhl ho do vody. Maminka mu dopřávala volnost. S určitou hrdostí sledovala, jak oblázek čeří hladinu a nepřehlédla ani muže, jenž se šinul podél druhého břehu. Zvláštní na tom bylo to, že všude tam kde se s dětmi zdržela, zdržel se i on, jakoby na ně snad čekal. Šlo o nějakého úchyla?

Nakonec stanuli před obchodem, vstoupili dovnitř, aby se pak ukryli mezi regály.

Co se týče nákupu, šlo o vskutku dlouhou epizodu. Na svědomí to měly hlavně děti, neboť se dožadovaly neustálé pozornosti, toužily po kde jaké laskomině a Danice se upřímně ulevilo, když měla zaplaceno. Vyšli tedy ven. Na muže z druhého břehu už téměř zapomněla a pouze intuitivně pohlédla k řece. Jenomže úleva byla ta tam! Pořád tam stál! Rozbolela jí z toho hlava, i když se ho pokusila ignorovat. Opět zrcadlil jejich cestu na protějším břehu. Co tím sledoval? Napěchované tašky nebyly to jediné, co jí tížilo.

Nakonec situaci vyhodnotila tak, že muselo jít jen o náhodu. Mimoděk se jí v kradla do myšlenek podivná myšlenka. Nemohlo jít o odraz jí samé? Buď jak buď, to že jí dost možná stíhal stihomam, si raději nechala pro sebe. 

9.5. 

Z tuhého spánku jí probudil až otravný bzukot pevné linky. Hned jí napadlo, že spala na své poměry déle, než měla ve zvyku. Tak či onak, hovor po menším zdráhání přece jen přijala.

,,No konečně Nico! Což pak si flámovala? Přece víš, že by si neměla kvůli epi …” tropil si z ní legraci otec, jehož ihned poznala ve sluchátku.

,,Ha ha,” reagovala sarkasmem dospělá dcera.

Otec to samozřejmě vycítil. ,,Jen se nezblázni. Dělám si legraci,” hrál to do autu.

,,Potřebuješ něco tati?” tázala se s pozívnutím a někde v pozadí zaslechla i matku.

,,Nái,” potvrdil to řecky. ,,Babička si tu v jednom kuse stěžuje, že už dlouho neviděla vnoučata. Nechcete se stavit na besedu?” kápl konečně božskou.

Danica se lekla. ,,Kde jsou děti?” vyhrkla, vzala telefon do ruky a stejně jak v amerických filmech šla tam, kam jen kabel dosáhl. Ulevilo se. Zrovna otvíraly očka.

,,Proč ne,” neměla nic proti. Dohodli se.

Někdy na to ustrojila děti a vyrazila vstříc svému hájemství. Když na to přišlo, nebyl to špatný nápad. Dobře věděla, že u rodičů si jí jistojistě vylepší.

Cestou jí napadlo, že by to mohla vzít přes sídliště. Nechtěla totiž narazit na toho úchyla, který slídil u řeky. Netrvalo dlouho a razili si to mezi paneláky. Vzpomněla si na pohádkové tvrzení své spolužačky, co na sídlišti vyrůstala. Tvrdila totiž, že u nich doma straší meluzína. Pravděpodobně to měl na svědomí průvan mezi patrovými domy. A skutečně! Rázem se zvedl vítr, zahvízdalo to a ona zavětřila sůl. Na tom by nejspíš nebylo nic zvláštního. Bylo totiž poledne, takže vařila nejedna hospodyňka.

Vzhlédla k stoupajícímu Slunci a věnovala mu úsměv. Oslnilo jí! Bylo to totiž proti lidské přirozenosti. Odvrátila zrak k jednomu balkónu ... a koho tam nespatřila! Toho divného chlapa! Bydlel tam? Stačila si všimnout, že nekouří. Jen tam stál jak solný sloup. Na sto procent si nebyla jistá, zdali je to on, nebo zdali jde jen o světelné mámení. Fleky ze zorniček nezmizely hned. Raději přidala do kroku.

,,Pospěšte si děti,” popohnala je. Ovšem před rodiči držela jazyk za zuby. Bez otcovi rady, že se nemá zbláznit, se totiž obešla.

→ synéchisi →