Triton 8

12.5.

Stanley toho dne zdržel na tréninku, tudíž dorazil až se západem Slunce. Nemohl si však nevšimnout uplakaných očích své milé.

,,Umřel snad někdo?“ řekl to první, co ho napadlo.

,,Ne!“ odsekla Danica. ,,Ty si celý den bruslíš a já ...“ vybíjela si na něj zlost.

,,Pšššt,“ uklidňoval ji. ,,Můžu tě pozvat do té nové restaurace?“ vytasil se s nápadem.

,,Děláš si srandu? Jak by to mohlo cokoliv vyřešit?” vyjekla na něj.

Zíral jak zařezaný. ,,Já …” odmlčel se a to poněkud dotčeně.

,,Ty vůbec nechápeš můj svět!” vyčetla mu zlostně.

Osmělil se až po krátkém váhání. ,,Co tě trápí drahoušku?”

Otázka zůstala viset ve vzduchu. Měla mu o tom říct? Ostatně, komu jinému. Pochopil by to? Nemyslel by si, že se pomátla. Rozhodla se, že z toho vybruslí.

,,Vím. Chtěl jsi mi udělat radost,” připustila Danica. ,,Tak tedy proč ne,” přijala nabídku, třebaže plačtivě. ,,Někdy jsi ale vážně moula.”

Stanley zvedl koutky. ,,Tak určitě!” řekl a dal jí pusu na čelo. Zahřálo jí to na srdci.

Uběhla hodina. Zatímco se malovala, manžel zvedl telefon a poprosil tchána o hlídání. Souhlasil. Posléze se hodil do gala i on. Danice to v jarních šatech slušelo.

Zvonek. Příchozí otec jí přejel hrdým pohledem. ,,Z mé dcery je řecká bohyně!“

Danica se usmála jak malá holka. Lichotilo jí to. Rázem jí něco napadlo. Tušil, že se něco děje. Neplánoval to celou dobu? Byl skutečně jejím otcem?

,,Užijte si to!“ popřál jim upřímně a ona se nad tou fantasmagorií pousmála.

,,Děkujeme,” opáčila, načež ještě dětem poručila. ,,Buďte hodní na dědečka.”

Syn jsi ji nejistě změřil. Nebylo s to pochopit proč. Manžel jí nabídl rámě, zavěsila se a mohli vyrazit. Do restaurace šli zkratkou, takže o restauraci jen ve zkratce …

Večeře dopadla nad očekávání. Jídlo chutné, svíčky, víno, v pozadí piáno ...

Musela mu dát za pravdu, třebaže nechápal její svět. To, že vyrazila do společnosti, nebylo vůbec na škodu.

Vraceli se až za tmy, obloha byla zatažená a prázdnou ulici osvětlovaly pouze lampy.

Danica se rozhlížela v jakémsi opojení, stíny hrály stínohry, náhle však postřehla, že u jedné z lamp na druhé straně silnice jeden stín stagnuje. No a co? Důvod jí donutil svraštit čelo … Opět on! Nebyl dne, aby ho nepotkala! Poznala by ho i na kilometr! Nedal jí svátek! Očividně mu ani nevadilo, že je v doprovodu manžela! Tentokrát si však nepřipouštěla strach. Stanley byl přece jen robustní hokejista.

,,Je ti zima?“ reagoval na její třepot.

,,Kdyby si nevyhodil ty vidle, proklála bych mu hruď!“ odsekla v pohrdavé tichosti.

Manžel pokrčil rameny. ,,Netuším, o čem mluvíš.“

Po krátké pomlce bodla prst k lampě. ,,Ty ho nevidíš?“ pošeptala do noci.

Stanley zavrtěl hlavou. ,,Ne ne. Nevidím. A kdyby tam přece někdo byl, byl by osvícen jak šperk v klenotnictví!“

Nelhal. Nikde nikdo … Musela si připustit, že by mohlo jít o něco nadpřirozeného.

Těsně po návratu vyčkala na vhodný okamžik, až budou s otcem o samotě, aby mu položila podivnou otázku. Přece jen, byl to zcestovalý muž.

,,Tati, slyšel si někdy o Tritonu?“ hledala souvislost s osudným sledem tónů. Pamatoval si na tu její eskapádu z půdy?

,,Tritón povídáš?” odmlčel se a tu ho něco napadlo. ,,Co vím, Tritón byl syn boha Poseidóna, posel moře, jenž zahájil potopu. Zajímáš se o mytologii? Styď se Nico! Vždyť jsme přeci ortodoxní křesťané!“

,,Stydím se táto,“ přiznala se a objala ho stylem, jakoby se s ním loučila. Nicméně styděla se za úplně něco jiného. Otec z toho nezvykle dlouhého objetí nevyčetl vůbec nic …

→ synéchisi →