Dívka z kaluže

foto: icecube11

Dívka z kaluže

je po dešti, jak přišel tak odešel...
Jen duha po něm zbyla na nebi
a taky pár louží.
Stál jsem na mírně se svažující cestě.  Úzké pramínky ztékaly po té cestě dolů. Z té nejhořejší louže tekly do té louže pod ní a z této druhé louže se další pramínek odvážil do té ještě spodnější louže. Až nakonec všechna ta voda,
která mohla opustit ty horní louže, začala naplňovat tu louži poslední a taky tu největší. Tedy louži, u které jsem právě stál a která mi sahala
skoro až k botám.
Byl jsem toho času sám. Nějak mě to s dívkami nevycházelo. No nebylo mi ještě ani dvacet, tak jsem si vlastně starosti dělat nemusel.
Vlastně jsem si je ani nedělal, ale nelíbilo se mi být sám.Toužil jsem opravdu po tom, najít si nějakou dívku, kterou bych měl rád.
Tak teď jsem stál u té velké louže, špičky už pomalu ve vodě, když tu jsem si vzpomněl na příběh z mého dětství.Tehdy mi mohlo být tak deset let. Přes léto mě naši vždy odvezli na menší usedlost mých prarodičů. Takový menší statek, vlastně úplně maličký. Z dnešního pohledu. Z pohledu toho desetiletého kluka jevil se ten statek o něco větší. No bylo to daleko za naším městem, ba i ještě za městy dalšími. Až jsme potom někdy vystoupili z autobusu, autobus odjel a byla tu jen příroda. Krásná příroda, se všemi těmi svými barvami a hlasy, vůněmi a náladami. Otec mě pak zavedl až k domu, s dědou prohodil pár slov, mě zamával a už mizel za nejbližší zatáčkou, cestou ke stanici autobusu. Jenže teď pojede na druhou stranu, jak by nebylo ani těžko uhodnout.
U babičky a u dědy jsem prožil opravdu krásné prázdniny a našel jsem si tam spoustu kamarádů.
Hodně času jsem ztrávil i s dědou, když něco dělal. Zajímalo mě to a děda mi vše trpělivě vysvětloval.
Jednou jsme takhle byli na svahu za hlavní budovou statku a děda se tam chystal posekat trávu.
Najednou mě napadlo zeptat se ho, jakpak se s babičkou poznali.
Viděl jsem ihned, jak ho to překvapilo, nevěděl rychle co by. Pak se opřel o vidle a koukal až někam na konec světa.
Když se pak pomalu vrátil zase k sobě, podíval se mi do očí a řekl:
"víš, chlapče, to je taková zapeklitá příhoda. Dodnes nevím, co si mám o tom myslet. Možná, že už jsi někdy slyšel, jak babičce říkávají taky  'dívka z kaluže' ".
"Víš", povídá ke mě, "já byl tenkrát sám, neměl jsem vůbec nikoho a bylo mi moc smutno. Jednou cestou domů, bylo zrovna po dešti, byl to takový krátký a teplý déšt, no jaký v máji bývá...sedl jsem si na mez, u nohou se mi tvořila louže a já se díval, jak kapky do té louže dopadají a dělají bubliny. Bylo mi tenkrát tak asi dvacet. A jak to taky jednou poznáš, začal jsem toužit po děvčeti. Představoval jsem si, jak chodíme ruku v ruce polema a loukama, jak se na sebe usmíváme, občas si dáme i pusu a...a bude nám zkrátka dobře. Pak jsem se na té mezi rozplakal a slzy mi padaly do tý louže u nohou. Nestyděl jsem se brečet, byl jsem široko daleko sám, nikde nebylo vidět ani živáčka.
No za nějakou dobu se mi ulevilo, utřel jsem si rukávem oči a vysmrkal se pořádně, vodou z té louže si opláchnul obličej a vydal se zase na cestu.
Když tu najednou za sebou slyším kroky a pak i dívčí hlas: "dobrej den, mladej pane, řeknou mi, kudy se dostanu do Jírkova?" Ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal!
Prudce jsem se otočil a já díval se do té nejspanilejší tváře, jakou bych si snad ještě dovedl představit.
Když jsem se konečně rozhoupal a řekl jí kudy se tam jde, zeptal jsem se jí: vy jste se mi ouplně zjevila. Já byl přesvědčen, že na tomto kousku země jsem jenom já, jinak nikdo.
"Jak jste se tu vzala?"
"No vystoupila jsem z téhle velké louže, tvé slzy v ní mě probudily." A zasmála se lišácky: "jsem prostě 'dívka z kaluže' a ty jsi mě z ní vysvobodil. Začala mi tykat, i já ji začal tykat. Pak první políbení, svatba, a dál už jen šťastný život.

Pomalu jsem se vracel z mého přemýtání až jsem zase stál u té mojí louže, teď už vlastně v té mojí louži.
Co mi nejde ale dodnes do hlavy, proč jsem se vlastně rozbrečel. Byla to chvilka sentimentality z dávných vzpomínek nebo nějaké vnuknutí, možná taky podmíněné dědovým vyprávěním? Vím jen, že do té louže jsem taky nabrečel pár slz, stejně jako tehdy můj děda.

Samozřejmě, že mě napadlo, že teď by se měla objevit nějaká krásná milá dívka. No nechtěl jsem vypadat jako blbec, ani přede mnou ne, tak jsem pokukoval jen tak. A nic.

Když jsem se otočil a chtěl opět vykročit, jen pár centimetrů od mého obličeje byl obličej jakési stařeny. No leknul jsem se pořádně, stařeně jsem se omluvil a chtěl opět vykročit. Trochu jsem se vduchu usmíval nad mou pošetilostí, najít svou lásku v kaluži. Konečně jsem vykročil, když tu mě oslovil dívčí hlas: "pane, počkejte chvilku, ještě jste neochutnal mou zmrzlinu". Otočil jsem se a spatřil opravdu půvabnou mladou ženu asi tak mého věku.
Podávala mi velký kornout zmrzliny a
já si hned všimnul, že z jejího trička kape voda. Přitom už celkem delší dobu nespadla ani kapka.
Asi si všimla. že právě studuju tento problém a řekla vesele, během toho, co pokrčila ramena.
Asi jsem vjela někde do louže, je jich tu plno.
Vzal jsem si od té dívky tu zmrzlinu. Jsme spolu šťastni dodnes.