Svět podle

Dítě zastavilo.
Přes ulici proběhla kočka. Černá s kalným okem.
Zastavila se taky.
Dítě s jednou rukou, kočka s jedním okem.
Pak odběhla a děcko taky pokračovalo v chůzi.
V lidukočkoprázdné ulici bylo slyšet pouze větru. Pleskání chodidel o beton taky. To ho vystrašilo a tak se znovu zastavilo.
Nahé dítě s jednou rukou dostalo strach, poprvé ve smrti.
Znaveno tím novým pocitem ulehlo na zem a usnulo.

"To je nová cesta, oddejte se pánu a on vás po ní povede!"

Muž se probudil, měl už obě ruce a jednu botu.
Po ulici chodili lidi. Do nosů jim padaly kapky deště. Brodili se ve špíně, ničili si drahé obleky.
Kolem muže leželo pár drobných. Vzal jeden do ruky a kousl do něj. Když zjistil, že to není k jídlu, hodil je do kanálu. Několik krys se rozběhlo k otvoru aby zahlédly poslední paprsky štěstí.
To už ale muž kráčel dále po ulici. Jednou rukou mával na ty krásné a pyšné lidi. Druhou se bránil jejich políčkům zloby, pohrdání, výsměchu.
Ve chvíli, kdy si myslel, že mu ruce znovu upadnou, se jedna žena vznítila. Prostě vzplála jako pochodeň. Chvíli, bez jakéhokoliv náznaku bolesti, šla dále po své cestě, až nakonec ji vítr odvál jako popel. Zrovna v okamžiku, když poslední plamínek naděje uhasl, vzplál další člověk. A potom další, další...
Na to se muž nemohl dívat. Zabočil do postranní uličky.

"Dotkněte se nebes, Bůh je s vámi! Jen on vás vysvobodí!"

Stařec se nemohl hnout. Jedním okem viděl tmu. Jizvy na zádech ho pálily vzrušením, ale hlavně ohněm apokalipsy.
Vtom vystoupil ze tmy člověk.
Spatřil se ve svém vlastním zrcadle.
Šedé vlasy splývají s vousem, seschlé tělo skryto za šedou tógou. V ruce drží papír. Ale když si chce přečíst, co je tam psáno, oslepne i na druhé oko.
Otočí se do ulice a ví, že nemusí vidět.
Spravedlnosti bylo učiněno za dost.