Hliníkové pouzdro na svačinu

„Kurva, kde to jsem?“

Zařval skoro plačtivě, avšak z plných plic můj tatínek uprostřed neproniknutelného mlází kunštátského lesa. Asi čtyři hodiny už se plazil jehličím a táhl za sebou zlomenou nohu. Prodíral se keři malinovníků, přelézal pařezy, vymetal mokřiny, ale protože se plazil v kruzích nemohl stále najít cestu k autu, které jsme ráno zaparkovali na polní cestě nedaleko od třech vysokých smrků.

-
„Renečku, vždycky si musíš určit orientační bod. Pak se nikdy nemůžeš ztratit.“ Poučoval jako vždy, když mne nevyspalého vytáhl z našeho fiatu 600.

„Vidíš ty tři smrky na kraji lesa?“

„Vidím tatí“, odpověděl jsem rozespale.

„Tak kdyby se cokoliv stalo, kdybychom se ztratili, tak si pamatuj, že musíš hledat tři vysoké smrky na kraji lesa. Když mě neuvidíš, tak co máš udělat?“

„Mám zapískat signál.“

Dobře, drž se za mnou a vždycky se po chvíli podívej jestli mě vidíš. Jak mě neuvidíš uděláš co?“

„Zapískám signál tatí.“

"Jak zní signál?“

Musel jsem si strčit prsty do pusy a zapískat první takty: „Co jste hasiči, co jste dělali?

„Tak jdeme. Nožík máš?“

„Mám.“

Pláštěnku máš?

„Mám.“

„Tak vzhůru junáku. Jdeme.“

Maminka mě s tátou samotného nerada pouštěla, a to nejen na houby. On byl táta taky mimo všechno jiné i vášnivý rybář. Do vody jsem mu spadl už ve dvou letech. Chtěl jsem zjistit kam vplouvá jeho ochočená vodní myš. Bylo to na podzim. Když mě přinesl mokrého a promrzlého domů, maminka ze mě nejdříve oklepala jinovatku, pak mě svlékla a snažila se mi obnovit správnou lidskou teplotu tím, že mě máčela v horké vodě ve vaně. Po uložení do postele, řekla něco tatínkovi (muselo to být něco hodně závažného a konkrétního), neboť se potom spolu nebavili asi měsíc. Tato ledová lázeň, měla na můj rozvoj však i pozitivní dopad. Už ve třech letech jsem uměl plavat. Hned jak jsem se uzdravil, zapsal nás tatínek do kurzů plavání rodičů s dětmi.

Do vody jsem mu spadl samozřejmě ještě mnohokrát, ale vždycky už jsem doplaval na břeh sám, takže pro mě nemusel už nikdy skákat.

Bylo půl osmé ráno a my jsme konečně vyrazili do lesa na houby. Tatínek totiž pětkrát minul odbočku na Kunštát a tak nám cesta z Brna na vysočinu trvala asi o dvě hodiny déle než bývá obvyklé. Teď to bylo samé honem, honem… „ať nám to místní nevysbírají.“

Otec měl utkvělou představu, že nejvíce hub roste v neproniknutelných houštinách. Tak se často stalo, že se mi ztratil už po první půl hodině společného houbaření. Tentokrát jsme byli stále na dohled. Sem tam jsme se svolali signálem. …a taky už jsem se naučil odhadnout kudy se táta vydal.

Bylo něco kolem jedenácté, když jsme se setkali na palouku, vzájemně si pochválili obsahy košíků a posvačili „chlebořízek“.

Chlebořízek byl ukryt ve zvláštním hliníkovém obdélníkovém pouzdru, které bylo vždy k dispozici v tatínkově batůžku. Do batůžku ho vkládala maminka. Batůžek patřil nerozlučně k tátovi, (dal mu ho prý, jako klukovi neznámý ruský vojín) a hliníkové pouzdro zase nerozlučitelně patřilo k mamince, ta ho zdědila po svém tatínkovi.

Vždycky jsem se strašně těšil na ten obřad rozdělávání té hliníkové krabice. Když jste zatáhli za sklapovací drátěné uši té hliníkové krabice, zvláštně to fouklo.

„Já to otevřu, já“ dožadoval jsem se.

Chlebořízek to bylo mňam. Chlebořízek byl vepřový řízeček pomalu smažený na domácím sádle maminčinou láskou, který byl bezprostředně po tepelné úpravě vložen mezi dva krajíčky chleba a z obou stran obložen rozkrojeným kvašákem. Krajíčky chleba tak nejen nasákly teplé sádlo, ale byly do nich obtisknuté i ty okurky. Celý „chlebořízek“ byl pečlivě zabalený do modrobílého ubrousku, který se díky mokrému okurku však často rozmočil a tak jsem tu pochoutku často hltavě snědl i s kouskem toho balícího papíru.

Tehdy jsem ovšem netušil, že to byla jediná příjemná chvíle toho dne.

„Tak Renečku, já se ještě podívám tam na tu stráň naproti a pojedeme pomalu domů.“

„Tak já zůstanu tady tatí a počkám na tebe jo. Mě už se nikam nechce.“

„Dobře tak za půl hodinky, maximálně za tří čtvrtě tady. A nikam daleko odsuď nechoď.“ „Jasné?“

„Jasný tatí.“

V poledne začlo slabě poprchávat. V jednu hodinu jsem si uvědomil, že se mi tatínek definitivně ztratil. Ve dvě hodiny jsem to přijal jako fakt a poprvé se rozplakal. Rty jsem měl opuchlé od neustálého hvízdání, oči zarudlé, tekl mi sopel z fňukání, ale táta nikde. Déšť zesílil, aby po chvíli začalo z nalitých mraků chcát jako z cívek. Opustil jsem pařez na mítince, oblékl si pláštěnku a schoval se pod deštník větví smrkového lesa. Chvíli jsem pod těmi stromy ještě čupěl na bobku a pak si poprvé v životě uvědomil, že když tu budu jen tak sedět a jen brečet nic se nezmění. Zhluboka jsem se nadechl, napil se z termosky čaje, abych spláchl to své neštěstí začal přemýšlel co mám udělat.

Mám ho jít hledat, nebo se mám vydat k autu, nebo zavolat někoho na pomoc? Když půjdu tátu hledat, tak se ztratím taky. Jestli mám přivolat pomoc, tak stejně musím dojít k autu. Taťka přece říkal, že když se ztratíme tak mám najít tři vysoké smrky. Rozhodl jsem se že půjdu zpět k autu. Nebyl jsem si sice příliš jistý, kterým směrem se vydat, ale nakonec jsem rozhodl vyrazit po svých vlastních stopách.

Asi po dvou hodinách chůze jsem konečně zahlédl na kopci tři smrky a po chvíli jsem našel i naše auto. Táta tam ale nebyl.

„Signál. Musím zapískat signál“, napadlo mi. Začal jsem pískat po tisícáté z plných sil „Co jste hasiči, co jste dělali“ a čekal jestli neuslyším odpověď.

Pak najednou ke mně vítr donesl slabou ozvěnu. Né, to není ozvěna, uvědomím si. Písknu znova a čekám. Z dálky se ke mně slabounce donese ...“co jste dělali“.

Když maminka otevřela dveře, bleskovým pohledem zkontrolovala jestli mám obě oči a stejný počet končetin, jako při odchodu, podívala se na tatínka, poskakujícího na jedné noze, pak zase na mě, celého zabláceného od hlavy až k patě, promoklého až na kůži, zalesklo se jí nepatrně v očích a řekla památnou větu:

"Myslím, že dostanete přes držku vobá dva, poněvač jak vidím, na píčoviny jste teda vy dva legionáři."

-

Sedíme se synem na pařezu, na tom palouku, kde se mi táta kdysi dávno ztratil. Vzájemně si pochvalujeme obsah košíků. Po chvíli vytahuji z batohu neznámého ruského vojína hliníkové pouzdro a takřka neznatelně se mi zaleskne v očích, když uslyším synovu naléhavou prosbu:

„Já to otevřu, já to otevřu…“