Třeba to může být takhle

...Přišla nuda, nebylo co dělat, sednul si. Nebavilo ho to, ale musel to udělat. Co? se jistě ptáš, ale odpověď nedostaneš. A proč bys taky měl? No sednul a začal psát. Psát úplné kraviny. Podíval se do zrcadla, ale tam neviděl žádnou tvář. A proč? se zase ptáš. Jednoduše protože nebyl. Ano nebyl, ale přesto si sedl a začal psát. Psal básně, neboť dostal pro změnu jeden báječný nápad. A tak ho začal psát na papír, aby zůstal zachován a nevytratil se v běhu času.
Báseň byla květnatá, slovní zásoba oplývala hvězdami, nevyslyšenou láskou, květy, které povadly, slzou, která neskanula, neopětovanými polibky a slovy, která nikdo neslyšel, jak byla šeptem vyřčena. Byla to smutná báseň o lásce. O jedné z mnoha těch nádherných lásek, které končí vždy tak tragicky, neboť nebývají tak dobře vyslyšeny, jak by měly.
Kanuly mu slzy z očí - z očí, které neviděl v zrcadle.
Už by to mohl dopsat, ale přišel mu do hlavy další verš a hned ho také napsal, čímž jeho báseň, která už tak oplývala květy krásy, dostala punc obtížnosti a tón hlasu promlouvajícího do nejskrytějšího nitra srdce.
To byla báseň toho, jenž neviděl sebe v zrcadle.
Odložil pero nebo to, s čím psal, a zamyslel se co dál. Hlavou mu procházelo trápení, ale nenacházel z něho nižádné východisko. Jen psát.
A tak začal psát znova a opět báseň, ale tentokrát nikoli o odmítnutí jeho lásky, ale o svém trápení, jak ho hlava pobolívává a jak se cítí drcen okolím. A jako že ho okolí drtí až moc.
Verše jeho básně byly plné žalu, strádání a nepříjemných souhlásek. Slova byla sázena jak údery holí. Každé slovo bolelo v duši. Než stačil dopsat poslední verš, ve kterém by vyjádřil svou nadpozemskou bolest, tak skonal. Jen zahlédl svou tvář v zrcadle.
A tady by to mohlo skončit, ale neskončí to, škoda.
Na druhé straně v zrcadle se probral. Prozkoumal své tělo, vše bylo v pořádku a opět Přišla nuda...