Studuj si tu medicínu, stejně se dostaneš ke splaškům!

V naší rodině máme hluboce zakořeněno povolání žumponorecké.
Již otec mého praděda ještě za císaře pána vlastnil první velkokapacitní fekální povoz ve Střední Evropě o dvou koňských silách. Ve své prosperující firmě zaměstnával celou rodinu, krom levobočka Adolfa, kterého si pořídil na pracovní stáži v rakouském Braunau s ženou jakéhosi celního úředníka. Adolf byl vůbec nevyvedenec. Co vím, tak skončil u politiky někde v tehdejším Reichu (na druhou stranu zase nebyl tak daleko řemeslu svého pravého otce - s odpadem společnosti prý uměl také slušně zatočit).
Praděd pak jako nejprůbojnější ze svých sourozenců založil po první světové válce dle vzoru svého otce novou firmu a s předělanými armádními automobily Praga RV obhospodařoval značnou část Jižní Moravy. Posléze předal i svým synům vřelý vztah k hnědému zlatu.
S příchodem komunismu byla však firma zrušena a majetek zestátněn.
Dědův bratr, který chtěl zachránit alespoň něco z rodinného jmění, byl s posledním fekálním vozem zatčen při pokusu o emigraci. U soudu mu nepomohlo ani prohlášení, že se ve státním zájmu snažil vyvézt prohnilým kapitalistům za hranici toxický fekál. Byl odsouzen a poslán na čištění latrín do uranových dolů, odkud se již nevrátil.
Děd, který v té době s babičkou již čekal rodinu, podlehl nátlaku a vstoupil do komunálních služeb jako řadový žumponor. Od útlého dětství pak brával mého otce a jeho sestru - tetu Alžbětu s sebou do práce, kde jim ukazoval skryté krásy řemesla a vykládal pohádky o impériu svého otce a o hnědém zlatě. Takto ovlivněni vstoupili i oni do rodinného řemesla. Teta se stala vedoucí kompostárny mezi Dobřichovicemi a Všenory, kterou po roce 1989 zprivatizovala. Otec pracoval dlouhá léta v komunálních službách a po převratu založil firmu na odvoz a zpracování biologického odpadu.
Já jsem se však od počátku vymykal.
Ani jako dítě jsem nebyl unešen hrami - "Najdi v kompostu svůj vánoční dárek" nebo "Kdo rychleji vyčerpá žumpu." Marně mi otec zdobil pokojík plakáty nových typů odpadních jímek, marně se snažil můj cit pro rodinné řemeslo obměkčit modýlky fekálních vozů. Já byl již od páté třídy rozhodnut - STANU SE LÉKAŘEM!
Poslední pokus změnit mé přesvědčení učinil otec o mých patnáctých narozeninách. Zatímco vrstevníci dostávali počítače nebo motorky, já jsem dostal univerzální multifunkční plněautomatizovanou sadu pro dálkové čištění odpadů a úplně nový pracovní oblek připomínající ještě tak nejspíše vojenský atombordel. Měsíc jsem s otcem nemluvil, a když jsem po měsíci sadu i s oblekem prodal a koupil si anatomický atlas, nemluvil měsíc on se mnou.
Konečně přišel ten den.
Dostal jsem se na medicínu! Otec, který sice již dávno rezignoval na svou aktivní snahu změnit můj názor a přenechat mi rodinný podnik, se s tím ale vnitřně nikdy nesmířil a jediné, co řekl, bylo: "Studuj si tu medicínu, stejně se dostaneš ke splaškům!"
Po pěti letech jsem zjistil, že ani medicína není vždy med, ale před otcem jsem to v životě nepřiznal. Začínám šestý ročník, sedím nad státnicí z hygieny, čtu kapitolu Splaškové vody (str. 261, Kotulán, J. a kol. Preventivní lékařství - Učební text pro lékařské fakulty 1. díl. 1. vydání Brno: Lékařská fakulta MU v Brně, 1991. 285 s.) a připouštím, že měl táta pravdu. Dostal jsem se do pěknejch sr...