Z deníku mladého kardiologa...

Probouzím se, před očima mi zběsile fibrilují vzpomínky na minulou noc.
Jsou ostřejší než gotická koronární T, která se na EKG někdy objevují v nejranější fázi infarktu myokardu a značí uzávěr tepny. Až do svých třiadvaceti let jsem byl pilným studujícím chlapcem, který i přes vizi zvýšených hodnot troponinu dospěl během jedné noci v muže. Může za to zrzavý zázrak koronární jednotky - taková Bosorka, Sestrička z Kramárov - akorát v Pardubicích.

Milý deníčku, zase jsem seděl v tom strašně hranatě tvrdém křesle pro kardiaky, kam mě ta zrzavá megera posadila. Už dvakrát o mě zakopla a ještě mě zbuzerovala za to, že neumím měřit tlak... Asi tady dlouho nevydržím, pořád se na mě dívá, poťouchle se usmívá a rejpe. Ať udělám cokoliv, je to špatně!

Deníčku, už jsem tady týden, dneska mi schovala mé EKG pravítko, že takový velký kluk jako já ho přeci nepotřebuje. Marně jsem se snažil bránit útočícímu pohledu jejích zelených očí, marně jsem se schovával za Kvasničkovu kardiologii, marně jsem črtal do vzduchu obranný triangl elektrické osy srdeční, včetně silných vektorů z jednotlivých končetinových svodů pana Zaorálka, jejichž součet předurčuje sklon osy srdeční na více než 110° - tedy doprava.
Opět jsem byl zatlačen, vměstnán a zdeformován do onoho šíleného křesla.
Myslím, že mé tělo již nikdy nebude mít svůj původní luskovitý tvar. Už nikdy nebudu kluk jak lusk - zelený a ohnutý. Už budu jen paragraf s nauzeou.

Nevím, co si počnu, deníčku!
Dneska mi už vypila i kafe - prý jsem hodný, ale má radši moccacino. A když jsem si chtěl poslechnout krásný šelest z aortální stenózy u pana Mrkvičky, který se propagoval do obou karotid, neslyšel jsem nic.
Začala panu Mrkvičkovi měnit flexilu zrovna ve chvíli, když jsem se chystal poslouchat. Skláněla se nad chudákem Mrkvičkou a cosi mumlala. Nakonec se naklonila tak, až se ho výstřihem téměř dotkla. Prý nemohla najít vhodnou žílu a musela se lépe podívat.
Najednou se mu peřina začala zvedat v místě podbřišku, začal funět jako parní lokomotiva a dostal komorovou fibrilaci - jen nepravidelná klikatá čára na EKG monitoru... Uhranula ho! Je to čarodějnice!!!
Strhl se na první pohled absolutní chaos, který byl ovšem přesně řízený nějakým interním zažitým mechanismem, akorát já jsem byl zase zformován do mučícího nástroje - křesla v rohu. 200J, 300J, 360J, zajištění dýchacích cest kombi-rourkou, adrenalin 1mg do žíly, 10 cyklů kardiopulmonální resuscitace - stlačení : vdechy = 5:1 a zase defibrilace - elektrické výboje 200J, 300J, 360J... marně.

Mám strach, deníčku!
Pořád se na mě kouká, včera už jsem jí koupil i to moccacino. Nepomohlo to! Pořád mě spaluje pohled jejích zelených očí - oči tygra na lovu! Zítra tu s ní mám být přes noc... Nevím, co budu dělat.

Deníčku, ještě že tu mám dnes alespoň Tebe.
Sedím na lékařáku, pro jistotu jsem si dal vedle sebe defibrilátor a jsem připojen k monitoru - co kdyby mě chtěla uhranout na dálku, takhle mě snad někdo včas najde... Sedím a, abych se uklidnil, mám nos ponořen do reentry arytmií od Vojtíška. Je to tak zajímavé! Nevím ,,estli se mi tep srdce zrychluje na podkladě vzrušení z arytmií nebo strachem. Blíží se půlnoc, je mi divné, že se zatím o nic nepokusila.
Pro jistotu zapaluji obřadní svíce popsané jednotlivými svody EKG, potírám ultrazvukovou sondu posvátným zvukovodným gelem a snažím se zkontrolovat funkci svého srdečního svalu. Ale ještě nemám tolik zkušeností a v šedých stínech na obrazovce příliš nevidím. Ale jednou! Jednou se v nich vyznám určitě lépe než primář!

Zhasínám světlo a zabírám se do stránek o srdečním selhání osvětlených jen lampičkou. Obřadní svíce nechávám pro jistotu rozsvíceny - ty malé plamínky naděje.
Najednou ticho rušené jen pípáním monitoru protne důrazné zaťukání: "Pane doktore, jste tam? Nemáte hlad? Já jsem vám donesla něco k večeři..."
Aniž bych řekl dále, otevírají se dveře a já se začínám instinktivně choulit do rohu k lampičce. Stojí tam! Oči jí planou jako vždy, ale její zrzavý oheň vždy pečlivě spoután v úhledném culíku jí spaluje ramena a záda. Usmívá se a na stůl pokládá talíř s obloženými chlebíčky. Všimne si svíček...
"Vy jste ale romantik a copak to studujete?"
Do svého roztřeseného hrtanu se snažím vnést klid a odhodlanost. Ozve se ovšem jen výmluvné zachraptění.
"Já se podívám, můžu?"
Pomoc! Snaží se přiblížit k mému rohu postele. Snažím se posunout dál na posteli, abych se pokud možno co nejvíce oddálil...
Co to? Zrada!
Šňůra monitoru se někde zasekla, napnula a má životní jistota začíná sklouzávat ze stolu a padat. Bleskurychlým pohybem se natáhnu, abych zachránil drahocenný přístroj, ale pohyb mého těla a ruky kaudálně je automaticky vyrovnán natáhnutím nohy kraniálně, která nešťastnou náhodou končí v rozkroku tygřice a... Monitor jsem chytil a šoupnul na stůl.
Co jsem ale nechytil ,byla zrzavá jiskra, která se během několika sekund letu rozhořela v plamen a s elegancí přistávající labutě se snesla na můj kachektický hrudník. Pocítil jsem náraz dvou rozměrných airbagů, které zcela jistě zabránily minimálně sériové zlomenině žeber a případnému pneumothoraxu - není nad aktivní bezpečnostní prvky.
"Vy jste ale divoch, pane doktore," ozvalo se mi u ucha. Z lehkého dotyku konečků zrzavých plamínků na mé šíji mi naskočila husina - miliony téměř neviditelných musculorum arrectorum pilorum vykonaly svou práci prvotřídně - začal jsem se cítit jako oškubané kuře. Po celé páteři se mi začalo rozlévat jemné mrazení, které postupně zatékalo do odstupů všech spinálních nervů a postupovalo dále až do kůže tak, že jsem měl pocit, že se epidermis odlučuje od dermis. Vlahý dech za krkem mi na klidu příliš nepřidal.
Chtěl jsem se jemně vyprostit, ale ruka mi uvízla v oblasti břicha. Začínalo to mít spíše opačný efekt, než jsem původně zamýšlel. Přitiskla se ke mně ještě více a špička jejího jazyka mi začala jemně hladit ušní boltec. Zvláštní pocit... Nebyl nepříjemný... Krev mi začala divoce pulzovat ve spáncích a krom toho se také něco zvláštního začalo dít s jistou částí mého těla, kterou jsem dříve používal pouze k míření na voňavá mýdélka v pisoáru.
Velmi rychle pohaslo světlo lampičky a jen malý plamínek skomíral na knůtku poslední ochranné svíčky. Má ruka se pomalu sunula do neprobádané oblasti ženského podbřišku. Naše svršky se jako mávnutím kouzelného proutku dostaly mimo naše těla a já - cestovatel v neznámé krajině - jsem pocítil teplý dotyk její vlahé pokožky a...

Probouzím se, před očima mi zběsile fibrilují vzpomínky na minulou noc. Jsou ostřejší než gotická koronární T, která se na EKG někdy objevují v nejranější fázi infarktu myokardu a značí uzávěr tepny. Uhranula mě, očarovala, penetroval jsem ji a pochopil, že Mrkvička mohl být ve své poslední chvilce docela šťastný...