Postelová story

Zimy jsou kruté.

Zvlášť pro nás psy. Venku štiplavý mráz nám ničí tlapky a od čumáku visí rampouchy, vedle kterých i krása Macochy bledne. Ani lehnout si s tím nemůžeme.
Když chceme dát hlavu dolů, tak máme půl metru ještě rampouch, takové jako opírátko na hlavu. Jen by mohlo být víc stabilní.
Nebo přimrznutí k boudě. Lehnete si bokem, teď je tam nějaká kaluž jo, vy se ráno probudíte a zjistíte, že se nemůžete pohnout. To pak čekáte na teplotu nad pět stupňů celsia. Až se vám chlupy odmrazí…

Ne že bych to znal. Ještě to tak. Já spim doma, ale kamarádka labradorka mi to vykládala.

Já to mám na první pohled dobře zařízené. Jsem v teploučku.
Ráno, odpoledne, večer a hlavně v noci. Jelikož jsem POLŠTÁŘOVÝ pes, tak spím na POLŠTÁŘI. Pokud ovšem situace, tedy pardon, panička, dovolí.

Ale abyste si zase nemysleli, ono to spaní s ní není žádnej med.
Zpočátku, když jsem byl ještě štěně, to bylo pořád: „A Maxíčku, pojď do postýlky…“
Případně: „Zlatíčko, pojď ke své paničce, ať na tebe vidí.“
Teď je to dávná minulost. Už mě do postele nezve. V noci se tam musím vplížit nenápadně sám. Ono to jako jde, při velikosti mé a postele. To se ztratí.
Ale jedním uchem musím pořád poslouchat a zkuste si poslouchat, když tvrdě spíte. To nejde, z toho vyplývá, že spím jen na půl.
Na paničku vám totiž musím něco prásknout.
V noci sebou všelijak hází, několikrát mě málem doslova vykopla z postele. To se jí snad musí zdát, že hraje kopanou ne?! Nebo já nevím.
Jo bacha, teď si uvědomuju, že jednou se jí asi zdálo o boxu.
Tenkrát jsem se připlazil k její k pravé ruce. Původní myšlenka byla, že tam budu celkem v bezpečí. Jo prd.
Pořád v klidu spala, najednou zařvala něco ve smyslu: „To nemůžete!!!“
A jednu mi ubalila do čumáku. Vyletěl jsem z postele jak čáp do teplých krajin za pět minut dvanáct. Protestně jsem si lehl do pelechu a týden s ní nemluvil. To se dělá? Mlátit bezbranného člověka? É, teda psa…

Nebo ty její kecy na mě, to taky nemá obdoby. Příkladně:
Normálně spím a najednou se mnou zaklepe a řekne mi: „Masim, nechrápej!“
Vidíte to jo? Ne Maxíčku, ale Masim. To je jak manželství po deseti letech.
A navíc, ona s tím chrápáním má co říkat, jako ona nechrápe, ona funí.
Funí mi do čumáku, když si v noci lehnu vedle její hlavy. Vždycky se musím aspoň otočit, protože tolik kysličníku uhličitého bych taky nemusel přežít!

Smutné je, že teď opravdu začíná zima a to celkem brzo. Takže mi je v noci na zemi kosa. Musím se k ní zakutlošit pod deku. Ona se pak ráno diví, co to tam je za bouli a málem mě zasedne případně zalehne. Kdybych to aspoň nedělal každý den, ale dělám. Tak by jí to mohlo dojít, že to budu asi já.

Nebo dneska. Ležel jsem, začala se probouzet. Tak jsem si řekl, že ji uvítám. Pěkně jsem se natáhl jí na hruď. Oblízl jí na nose a mrskal ocáskem. Prostě dobré ráno se vším všudy.
A reakce? „Fuj Maximo, smrdí ti z tlamy, pojď se mnou do koupelny, vyčistíme zoubečky…“
No já bych ji zastřelil. Teď mi z tlamy táhne jak z pytlíku hašlerek. Bojím se jít i ven, aby se mi někdo nesmál.

Pche a to mi přitom tvrdí, co by za to poležení u ní jinej chlap dal. To bych chtěl teda vidět. Vrtí se to, funí to, pořádá posteliádu v těžkým zápase.
Já být chlap, tak budu ležet radši na zemi.

Ale chlap nejsem, jsem jork a těm je zima. Tak do té deky vlízt MUSÍM.