Frajer Kódl

Frajer Kódl

Nejkrásnější vzpomínky na mé dětství pocházejí z předškolního věku, neboť jsem spoustu času, hlavně v létě, trávil u mých prarodičů z matčiny strany.
Děda s babičkou vlastnili malý domeček na okraji městečka v bývalé dělnické kolonii nazývané všeobecně Šanghaj.
Kolonie vznikla po první světové válce tím, že na svah pod hřbitovem na kraji městečka byly postaveny dvě řady vyřazených železničních vagonů, aby dělníci budující elektrárnu a nové koryto Labe měli kde bydlet.
Jedním z těchto dělníků byl i můj děda, který zde po návratu z války našel zaměstnání.
Teprve s postupem času byly vagony nahrazovány zděnými domečky, které ve většině případů kopírovaly půdorys vagonů. Jen na konci kolonie stála honosná vila správce stavby obklopená rozlehlou zahradou s altánkem a voliérou na bažanty.

Domeček byl malý ale útulný, měl jen dvě místnůstky a úzkou chodbičku, ze které se vcházelo do kuchyně anebo se dalo projít přímo na dvůr.
V kuchyni stála velká kamna s litinovými pláty, ohromnou troubou na pečení a zabudovaným kotlíkem, kde se neustále ohřívala voda, která se nosila v kýblech z obecní studny stojící asi v polovině ulice.
Pod oknem stará pohovka, stůl se židlemi a velikánský kredenc naplněný nádobím a zásobami poživatin. V rohu ještě polička s velkým hranatým rádiem. Víc se sem už nevešlo. V pokoji manželská postel a dvě široké skříně, jinak nic.

Z chodbičky se scházelo po schůdkách na dvorek, vlevo, pod dlouhým převisem střechy byl malý přístěnek na haraburdí a vchod do sklepa, kde se skladovaly potraviny, hlavně zásoby brambor na zimu. Povrch dvorku tvořila jen udupaná hlína.

S přístěnkem sousedila dědova dílnička, kde měl starý kredenc s nářadím a velikou brusku poháněnou dlouhatánskou klikou, na které brousil nože a sekerky.

Vedle dílny byla kůlna na dřevo a uhlí, chlívek pro kozu a zděná kadibudka s odpadem vedoucím do hnojiště, které zakončovalo oplocený dvorek.
Kadibudku zásoboval děda pravidelně papírem, který získával rozřezáváním novin svým stále naostřeným nožíkem. Ze všech tehdy dostupných novin měl nejraději Rudé právo.
„Za jedny peníze a dvakrát tolik papíru“ říkával když řezal noviny na rovnoměrné kusy, které potom ukládal do úhledného štosu na záchodovou desku.
Myslím si, že tím nevědomky už v mém útlém věku přispěl k mému pozdějšímu postoji k stranickému tisku.

Děda už byl v penzi a tak měl dost času, aby se mi věnoval.

Většinou sedával u mostíku přes potok, který protékal pod dvorkem a povídal si s panem Cerhou, bývalým lesním dělníkem. Pan Cerha měl nad potůčkem malou zahrádku, kterou v létě neustále zaléval vodou z potoka, kterou nosil v ohromné konvi.
S panem Cerhou jsem závodil v pěstování kedlubnů, každý měl svůj řádek a šlo o to, komu vyrostou větší kedlubny.

Dalšími protagonisty mého dětství byly postavičky všedního dne, pro mne v té době ale neotřesitelné autority, které se zastavovaly na kus řeči nebo jen tak.

Například pošťačka Němečková, která nosila velkou koženou brašnu s přihrádkami pověšenou na řemenu přes rameno a tvrdila, že v ní roznáší děti a naopak, zase odnáší zlobivé.
Kam nechtěla prozradit a tak jsem se jí pro jistotu, než jsem trochu povyrost, raději vyhýbal.
Jinak byla nevysychajícím zdrojem informací a věděla toho vždy o mnoho víc, než třeba obecní rozhlas. Sem tam si nechala od babičky podstrčit nějaké to vajíčko, buchtu nebo kus vánočky a zase šla o dům dál.

Nebo kominík Zelinka, který chodil v černém obleku s umouněným obličejem a bílou ušmudlanou čepicí. Na rameni nosil dráty stočená do ohromných kol, zakončené štětkou na čištění komínů.
Balancoval na štítu střech, když chodil od komínu ke komínu, což jsem obdivoval a navíc tvrdil, že každý rok musí vylézt i na vysoký komín od cukrovaru, aby ho vymetl, jinak by potom byl cukr celý černý, když by se umazal od sazí.
Vždycky mi dělal ukazováčkem černou tečku na nos, přičemž jsem se musel držet za knoflík, prý abych měl štěstí. Dodnes nevím, jestli to působilo.

Zvláštní osůbkou byl holič Neumann, který každý týden ve středu odpoledne přijížděl na kole holit dědu. Nářadíčko si vozil v kožené aktovce.
Vždy chodil zadními dveřmi přes dvorek a kolo schovával do kůlny, aby ho nikdo neviděl, přitom se neustále rozhlížel a vypadal jako spiklenec s tajným posláním. Vklouznul do kuchyňky, kde na něho už čekal děda na židli s lavórem teplé vody před sebou a rozbalil své nářadíčko.
Bleskově rozešmudlal štětečkem mýdlo v jakémsi pouzdérku a nanesl dědovi pěnu na tváře, potom vytáhl břitvu, kterou přetáhl na řemeni nataženém za kliku od dveří a začal stírat nanesenou pěnu, kterou si umně otíral o zápěstí druhé ruky.
Během těchto úkonů neustále mluvil s kadencí rychlopalné zbraně. Děda potom říkal, že toho ví víc než rádio a nedá se vypnout. Za svůj úkon požadoval celé tři koruny, potom řekl ještě rukulíbám a zase tajemně zmizel.
Teprve mnohem později mi došlo, že se jednalo o práci „na černo“ a holič Neumann asi nechtěl patřit k oněm nepřátelům republiky, jejichž jména každý týden vyhlašoval městský rozhlas z ohromného tlampače, umístěného na sloupu u domku pana Cerhy.

Nejdřív obvykle zazněla nějaká hudba, většinou dechovka s řízným pochodem a potom následoval projev předsedy MNV, který oznamoval občanům, že nepřítel republiky ten a ten zpronevěřil kolečko písku nebo pytel cementu, popřípadě ukradl tašku brambor na poli JZD a byl za to odsouzený lidovým soudem pro rozvracení národního hospodářství.

Pozdější „rádoby autority“ v mém životě už nikdy nemohli dosáhnout jejich kvalit, a už vůbec jsem je nemohl brát vážně.

V neděli se občas dostavil i strýc Karel, maminčin bratr. Právě se vyučil na zámečníka a pracoval teď na nějaké stavbě mládeže.

Byl o dvanáct let mladší než maminka, která o něm říkala, že je to libovej frajer, že špatně skončí a že už vůbec neví, co na něm ty holky maj, ona že by takovýho nechtěla a že z něj bude chuligán. Potom ještě, že se opičí po nějakém Elvisovi, ale žádného Elvise jsem neznal, tak mi to bylo jedno.
Děda nad ním jen mávnul rukou a říkal, že ho naučej na vojně, jen ať se vyblbne dokud je mladej.

Strýc Karel, všemi zvaný Kódl, nosil koženou bundu, vlasy sčesané dozadu natřené pomádou, úzké kalhoty a černé brýle, většinou se vrtal ve svém mopedu a jinak vymýšlel samé blbiny. Jednou dal mamince k svátku krabici od bonboniéry s kozími bobky zabalenými do pozlátka a tak s ním za to asi rok nemluvila.

Bral mne sebou na plácek za vilu, kde se v neděli odpoledne scházel místní dorost a za zvuku kytar se tam trsal Rock & Roll, dodnes si pamatuji na text písně: „Sovětští mužici, vypustili družici…“

Učil mne taky jezdit na kole, střílet prakem, navazovat udičky, plést sítě na ryby a prát se.
Prostě samé věci, co se mi později hodily v praktickém životě.
Ukazoval mi různé hmaty a chmaty. Že prý je to box a řeckořímský zápas, tvrdil.
„Nesmíš se bát rány“ říkával během výuky „a vždycky se stav čelem k protivníkovi, abys mu viděl do očí. Tak vystihneš směr rány a uhneš“.

No, vůbec se vždycky staral, abych se nenudil.

Jednou mne vzal sebou tajně na představení do cirkusu, který provozovala rodina komediantů Janečků každý rok na náměstíčku Pod Martinem. Velkoryse zaplatil vstupné a propašoval mne za pomoci kamarádů do hlediště.

Vyvrcholením programu byl zápas jednoho z diváků – dobrovolníka - s medvědem.
Na případné vítězství onoho reka z lidu byla principálem vždy slavnostně vyhlášena odměna 500,-- Kčs, což tenkrát byly velké peníze.

Cirkus byl naplněný k prasknutí, všichni čekali na zápas, principál Janeček obcházel kolem manéže a s ironickými poznámkami vyzýval diváky aby neváhali a poprali se s medvědem, který zatím pokojně seděl uprostřed manéže uvázaný na řetězu. Janeček přitom významně mával pěti stokorunami v pravé ruce.

Dlouho se nikdo nehlásil, ale potom mi Kódl pošeptal, abych klidně seděl a kdyby něco, tak mám jít sám domů, že bude legrace, potom vstal a přihlásil se.
Diváci ztichli.
Kódl ve světle reflektoru pomalu sestupoval do manéže a všichni se dívali.

Nejdřív se v zákulisí musel převléct do jakýchsi montérek a na hlavu dostal motoristickou koženou přilbu. Potom ho principál vedl kolem manéže, Kódl se ukláněl, mával na známé publiku vědom si toho, že je středem pozornosti, všichni tleskali.
Nakonec se ho ještě principál naposled zeptal, jestli je mu už osmnáct let a jestli to myslí vážně. Kódl jen přikývl.

Principál odvázal řetěz od kruhu ve středu manéže a medvěd se postavil, převyšoval Kódla skoro o metr.

Kódl se nahrbil do jakési směšné boxerské pozice a přistoupil na dosah medvědích pracek. Potom mávnul rukou směrem k medvědovi, který s rychlostí blesku švihnul levou tlapou a zasáhl Kódla přímo do hlavy. Ten po nárazu letěl asi tři metry vzduchem, dopadl na záda do pilin a zůstal nehybně ležet.

Domů jsem šel sám.

Díky helmě to Kódl odnesl jen otřesem mozku a naraženými zády.

„To víš, nesmíš se bát rány“ vyprávěl mi po návratu z nemocnice, kam ho pro jistotu odvezli na roentgen, „ale kdo mohl vědět, že ten medvěd je levák, čekal jsem to z druhé strany“.

Hned druhý den šel kasírovat sázky, neboť se předtím s kamarády vsadil, že se popere s medvědem. I s ohromnou boulí za pravým uchem a modřinou na tváři po něm holky obdivně koukaly. Byl to hrdina dne.

Doma potom ze zadní kapsy vytáhl dalších padesát korun a pozval mne na zmrzlinu a potom ke střelnici, kde mne učil střílet na růže. Za odpoledne jsme utratili všechny peníze.

„No a co, to bylo jen startovné od Janečka“ smál se „takhle se vydělávají peníze“.

„Prostě frajer až na půdu„ komentovala celou příhodu maminka.