Kameny

Křach! Prásk! Bum! Třísk…a pak bylo na chvíli ticho, načež jsem slyšel maminku, jak z kuchyně volá: „Tatínek!“. Okamžitě jsem byl na nohou a běžel se podívat do sklepa, odkud se ozývaly ty rány. Na schodech jsem se srazil s matkou, které jsem z očí vyčetl směsici strachu, zděšení, zloby a výčitek typu: „Ten starej dědek si nikdy nedá pokoj, dokud se nezabije,“ a měla svým způsobem pravdu, protože…ale neodbíhejme od tématu. Tedy když jsme se společně vřítili do sklepa, naskytl se nám pohled jako v komedii, ve které je hrdina následně připoután k invalidnímu vozíku. Děda ležel na zemi, přes něj police a všude kolem tuny a tuny kamenů: polodrahokamů, drahokamů, ale i obyčejných „šutrů“. Okamžitě jsem dědovi přispěchal na pomoc, zatímco mu maminka hubovala: „Táto, kolikrát ti mám opakovat, že když ty svý zatracený šutry musíš mít doma, tak aby sis je dal alespoň na stoly a ne do dvoumetrové výšky“. Pokud jsem si myslel, že je děda nějak vážně raněn, či snad dokonce mrtev, pletl jsem se, jakmile totiž uslyšel mluvit mámu o svých kamenech jako o šutrech, tak se tak strašně rozčílil, že vyskočil ze země, oklepal se a užuž chtěl mámě vynadat, když vtom si uvědomil, jaká je kolem něj spoušť, a začal plakat. Snažil jsem se ho uklidnit, ale to byla má velká chyba, protože jsem dědovi posloužil jako levná pracovní síla, to znamená, že jsem musel uklízet jeho kameny.

Jsem na světě už 17 let a za tu dobu jsem dědův „poklad“, jak kamenům říká, pomáhal rovnat, stěhovat, třídit, omývat a kdoví co ještě už nesčetněkrát. Taky jsem si s ním už zažil pár „lovů“ na tyto poklady, takže plánovaný výlet na sobotu mě nijak zvlášť nepotěšil, ale také nepřekvapil. Tentokrát to však neměl být výlet obyčejný, a kdybych věděl, co se mělo stát, zůstal bych doma a radši uklízel, i když to je činnost, kterou nenávidím ze všech nejvíc, ale k věci. Je sobota ráno…

…prší, ideální den na výlet. Všechno jde podle plánu, ostatně jako při každém takovémhle výletu. Děda zaspal, tudíž i já jsem nevstával nejčasněji, navíc se maminka rozhodla, že jestli někam chceme jet, tak ať se ráno obsloužíme sami, že nebude kvůli „šutrům“ (určitě to řekla schválně, aby naštvala dědu!) vstávat brzo, protože je sobota a chce se trochu vyspat. Ale dál, protože jsme zaspali a hrozilo, že nám ujede vlak, tak děda alespoň narychlo uvařil čaj, což mi neřekl, a já v domnění, že je od včerejška, se napil a co se stalo, je nasnadě: Popáleniny, já nevím kolikátého stupně, příšerná pachuť hořkého čaje (mívám z něj osypky) a navíc, aby toho nebylo málo, rozbil nám nějakej chuligán okénko od auta, jediné plus bylo v tom, že to auto nebylo naše - měl ho vypůjčené děda, ale každopádně to znamenalo zdržení, zavolání policie a navíc byl děda dlouze vyslýchán, jestli to okýnko nerozbil on, protože měl třeba zrovna pifku na toho pána, který mu ho půjčil atd., atd. Takže než jsme se dostali z domu, bylo poledne a děda se „za trest“ rozhodl, že přespíme na chatě! „No nazdar,“ ujelo mi, za což jsem byl okamžitě peskován, jestli nejde o sabotáž výpravy, protože děda viděl od jisté doby za vším zradu. Ujistil jsem ho, že o sabotáž nejde, že jsem jen nepočítal s nocováním na chatě, že mám zejtra rande a nevzal jsem si s sebou telefonní kartu, ale to bylo dědovi jedno, on má času dost a nebýt toho, že musím v pondělí do školy, držel by mě na těch šutrech asi až do soudnýho dne. Takže bylo hned od začátku jasné, že krize v mém vztahu s onou dívkou, kterou raději nebudu jmenovat, dostoupí zítřejším dnem vrcholu a že se s ní můžu rozloučit. S takto chmurnými myšlenkami jsem dorazil k chatě, kde mě už netrpělivě očekával děda…

Když jsme dorazili na naše „kutací“ místo, myslel jsem, že dědu trefí šlak! Všude byly poházené papírky, flašky, odpadky, a jak se na to děda nemohl dívat, tak jsem to vše musel uklidit já!!! Tady jsem se také rozhodl, že budu asi sabotérem, neboť je to práce jednodušší, než dělat v nějakém dole uklízečku – že. Ale zpět k našemu příběhu: Když jsem za dědova povykování „Dělej, ukliď to“ a „Ještě támhle“ a jim podobných užitečných rad v 16,00 skončil s úklidem našeho „pracoviště“, chopil se děda kladívka a dláta a jal se mlátit do skal. Chvíli jsem ho pozoroval, ale protože byl děda s tím kladivem nade mnou velice, velice nebezpečný, rozhodl jsem se za ním vylézt. Asi po třech hodinách, kdy už nebylo na krok vidět, jsme se vrátili do chaty. Bylo sedm, ale děda prohlásil, že se jde spát, protože zítra bude perný den. Na to jsem mu odpověděl, že jsem ještě nejed, což se mému dospívajícímu organismu moc nelíbí. A tak se začal hledat ruksak s jídlem, ale ten jako na potvoru nebyl k nalezení. A pak si děda vzpomněl: „Ježíši, vždyť já ho nechal na nádraží!“… A tak jsme nevečeřeli a první, ale zdaleka ne poslední nehoda byla na světě…

Byla neděle ráno a katastrof přibývalo. Jen co jsem vystrčil nos ze dveří, zjistil jsem, že nám někdo v noci vylil veškerou vodu na mytí nádobí, ale i těla, ukradl mnou pracně naštípané dříví, zničil kladívko, které děda nechal vtipně přes noc ležet venku, a aby toho nebylo málo, také někdo znovu vysypal odpadky na našem „pracovišti“. Ve vší slušnosti jsem dědovi oznámil, že tohle teda už znovu uklízet nebudu, že mám hlad, chci se umýt a vůbec, že jedu domů! To ovšem děda nechtěl pochopit, a tak jsem další dvě hodiny kutal skály. K polednímu jsme už měli spousty růženínů, zelenínů, ba i vzácných modřínů, duhounů a „průsviťáků“, ale dědovi pořád něco chybělo – zlaťásek (tak říká zlatožlutě zbarvenému kameni, který našel náhodou v lese asi před 50 lety a hledá ho pokaždé ve skalách, i když nevím proč). Vlastně kvůli němu jsme tady, ale… „Našel jsem ho, mám ho!“ děda skákal radostí a honem mi běžel ukázat svůj nález – zlaťásek, konečně jedeme domů. Tak takhle jsem si nějak později představoval, že to mohlo skončit. Šutr jsme měli, zbývalo jen naskočit do vlaku a jet domů, jenže…

…“Takovou bouřku už ani nepamatuju!“ tvrdil děda. „To je mi fuk, protože já jdu na vlak!“ a šel jsem. Když jsem doběhl na nádraží, byl jsem mokrý jako myš, ale to nebyl ten problém, problém byl, že vlak jel až za hodinu a půl, a tak zatím co já čekal na vlak v nádražní hospodě, děda se belhal do kopce u kolejí. Hodinka a půl uběhla jako voda a já vyšel na perón, kde stál děda a divoce gestikuloval s nádražní policií, protože usnul a ve spánku mu někdo ukradl zbylá zavazadla, čili i batoh, kde měl svůj „poklad“. Děda se strašně rozčiloval a snažil se mě vtáhnou do diskuse, ale měl smůlu, protože právě přijížděl vlak směrem domů, ale to by děda nesměl být děda, aby mě jednoduše nechal nasednout a odjet. Neodjel jsem. Odmítal jsem mluvit s policií, a jelikož mi ještě není 18, tak zavřeli jen dědu, mě posadili na nejbližší vlak domů a začali psát protokol. Děda se vrátil až pozdě v noci, zavřel se ve sklepě a tiše plakal. Já přišel o svou dívku, a tak jsem taky tiše plakal a máma se na nás nemohla koukat, a tak začala taky tiše plakat.

A tak se skončil můj poslední výlet za „lovem“ kamenů.

Křach, prásk, bum, třísk…“Ježíši, tatínku!“

Tentokrát jsem se už ani nezvedl z postele…