BOHATÝRSKÝ SMÍCH

Bohatýrský smích
Milošek Bednář, zvaný Bendžo, byl chlapec uzavřený. Tento introvert byl vždy tichý a nenápadný. Zatímco jiní hoši četli pod lavicí Rodokapsy, dobrodružnou literaturu a ručně opisované erotické povídky, Bendžo si listoval v katalogu elektronek. Kapitán Flint se vydal několikrát po stopách Bendžových nedělně dopoledních absencí. Narážel pouze na hradbu mlčení a uzamčené dveře tajemné místnosti. Domů se jezdilo jen občas a tak komunita trávila volný čas vymýšlením různých aktivit. Bendžo vždy mizel v suterénu druhého internátu a nosil ssebou tajemství. Parta banditů se toulala před obědem v místním borovém lesíku, kouřila a hrála přiblblé závodivé hry. Jednou potkal celou upocenou teplákovou jednotku sám ředitel Vozataj.
,, Jste horda!“ zhodnotil pedagog sestavu třiceti špinavých a různě postrojených individuí.
,, Soudruhu řediteli, třída třetí A provozuje mimoškolní zájmovou činnost!“ ohlásil Flint.
,, Čingischán by se za vás nemusel stydět! Chybí mi za vámi jen pach spáleniště a obraz zničené země! Jste horda!“
Ředitel si odplivl a znechuceně pokračoval v procházce, zavěšen do své zákonité manželky.
Konečně se komunita domákla Bendžova tajemství. V suterénu nebylo jednoho nedělního dopoledne zamčeno. Partě vetřelců se zjevila radiostanice OK 2 KKX. Za stolečkem seděl Bendžo se sluchátky na uších a hrál foneligu!
Vše se vysvětlilo. Bendžo byl zuřivým radioamatérem. Místnost v suterénu zdobily QSL lístky. Obsluha se chlubila množstvím různých dosažených spojení. Amatér třeba z Ankary poslal QSL lístek jako doklad o spojení. V neděli se spojovalo závodně a vítězil ten, kdo se spojil za určitou dobu nejvícekrát. Bylo to, jako když závodní rybáři loví na čas počet ulovených ryb.
Několik kluků pak chodilo na radiostanici a pomáhali navazovat spojení. Béďa Hošek vystupoval jako hlasatel německý a pořád volal: ,, Hier Czechosowakische station Ontário kilowat zvei, kilowat, kilowat, xantip!“ Bendžovo nadšení však sdílel málokdo a tak kamarádi začali odpadávat. Spojení se stanicí na ostrově Rujána se nedalo srovnat se spojením s Máňou Ptáčkovou ze třetí B. Bendžo zůstal sám. Definitivně však skončila návštěva v suterénu, když Kapitán Flint jednou vyrval operátorovi mikrofon a vzkázal všem radioamatérům, ať si trhnou nohou!

Agilní Bendžo pak upadl zcela do osidel Svazarmu. Založil parašutistický a střelecký kroužek. Do parakroužku se přihlásilo několik hochů a také nějaké dívky. Zdeněk Crhonek, zvaný Šnek, na tuto mladickou nerozvážnost těžce doplatil. Zatímco se po ukončení školy kamarádi flákali u spojařů a železničního vojska, mlátil sebou o zem Šnek u paragánů v Prostějově. Bendža v blátě cvičáků pak stokrát proklel!

Těžkým průšvihem mohla skončit činnost střeleckého kroužku. Na první výlet do přírody totiž Bendžo vybavil hordu banditů malorážkami a krabičkami nábojů. Původně se odcházelo ve spořádané jednotce a na dřevěných tabulích byly neseny papírové terče Na místě samém, lesním údolíčku v rokli, zapíchli dobrovolníci terče do země. Bendžo vydal krabičky nábojů. Stalo se něco hrozného. Bendžovi se celá akce vymkla zcela z rukou. Terče osiřely a zůstaly nedotčeny. Co terč, to panna! Bandité, vyzbrojeni malorážkami stříleli divoce po všem živém. Zmocnil se jich pocit ozbrojenců, bojujících v džugli proti někomu nebo něčemu. Ideologický náboj této činnosti je vždy dodán později a účelově. Naštěstí se celé divoké střílení nezvrhlo v tak zvaný partyzánský syndrom. Po sobě hoši nestříleli.
Když utichlo nejzuřivější střílení, objevil se rolník s rukama nad hlavou.
,,Kluci nešťastní, ve vinohradě mi lítaly kulky nad hlavou. Celou dobu se plížím. Znám to z fronty, jsem Volyňák a znám to od Dukly!“
Z banditů by se krve nedořezal. Parta se vrátila domů. Bendžo malorážky a střelivo uzamknul. Rolník se ukázal jako charakter a nic nehlásil. Tak skončil střelecký kroužek místní organizace Svazarmu.

,, Hoši, musíte mi vytrhnout trn z paty. Jste třeťáci, skoro zralí chlapi. Čtvrťáci se učí k maturitě. Poběžíte celá třída, jako jeden muž, Běh Mladé fronty! Na povel to dostane Frantík Černý, jděte do města a neudělejte škole ostudu!“
To pravil tělocvikář František Kloupar, zvaný Chlebíček a odešel domů k rodině.
,, Volové, přece nebudeme dělat někomu čárečku. Odejdeme v útvaru do města a vykvajznem se na nějakou Mladou frontu,“ navrhuje Eman Hejč, zvaný Kuksa.
,, Ty, nejlepší sportovec třídy, ty bys měl jít příkladem a odběhnout to za nás!“ navrhuje pohybový antitalent Béďa Hošek.
,, Už to mám, Flinte,pojď sem!“ vykřikne geniální Ondryš Kadula. Pak si něco šeptají. Oblékají tepláky a utíkají do města.
,,Budeme čekat u kina!“
Před kinem je start. Hemží se to sportovci v teplákových soupravách. Zapisují se u stolků s čísly a hlásí nacionále a jména. Dopravní škola, reprezentována třídou třetí A, vyfasovala čísla od jedničky do pětatřicítky. Ondryš s Flintem byli u stolků první a čísla rezervovali. Shodou okolností největší dřevák Béďa Hošek má na prsou číslo jedna a pětatřicítkou se chlubí aktivní košikář a sportovec Eman Hejč, zvaný Kuksa. Tříkilometrová trať záhy opustí město, aby pokračovala borovým lesem s cílem opět ve městě.
,, Blbouni, běžíme pomalu, symbolicky, jako štafeta míru a přátelství. Na kraji lesa při zpáteční cestě na sebe počkáme!“ poroučí Kapitán Flint.
A tak se také stalo. Celá parta postává a čeká na číslo jedna, pohybového antitalenta Hoška. Konečně se dobelhal.
,, Seřadíme se podle čísel!“ zavelí Flint a Ondryš řadí stádo do zástupu.
Do cíle vbíhá třicet pět atletů podle čísel. První protrhává pomyslnou cílovou pásku pohybový analfabet Béďa Hošek a na třicátém pátém místě odloučené skupiny vbíhá sportovec Kuksa s číslem třicet pět! V cíli jsou dávno už všichni atleti, dokonce i osmdesátiletý sokolský činovník Ošlejšek. Třiceti pěti po sobě jdoucím číslům tleskají všichni přítomní. Nekalý úmysl se nedal nikomu prokázat. Akorát Chlebíček cedil mezi zuby: ,,Kašpaři jedni mizerný!“

Předmět železniční doprava byl doménou Petra Augustína. Tento pán měl vzezření anglického lorda a jako by vypadl z oka ministru zahraničních věcí Velké Británie Antony Edenovi! Suchý anglický humor mu ovšem chyběl. Vytáhlý a asketický pán s knírkem byl legrace prost. Snad k tomu přispěla prodělaná žaludeční choroba. Všeobecně byl nazýván přezdívkou Půlžaloudek. V jeho předmětu se legrace nepěstovala, zato byli žáci zásobeni příběhy ze života starého železničáře za první republiky.
,, Když jsem sloužil v Břeclavi za první republiky, vzal jsem v pátek rodinu a na víkend odjel do Jugoslávie. Přišlo to levněji, než kdybych zůstal doma.“
Sloužil jsem na Slovensku ve stanici Cífer. Měli mne tam rádi. Pak začali volat- Čecha do měcha a měcha do Dunaja. Zastavil jsem se až na pomezí vlasti!“
Tohle vyprávěl s kamenným ksichtem. Se studenty si moc starostí nedělal. Zajímal se více o svůj nemocný žaludek. Nutno ovšem podotknout, že jeho předmět byl sám o sobě daleko záživnější nežli Hřivnáčovo účetnictví nebo Kabelkova přeprava. Při rozebírání železničních nehod byl ve svém živlu. To pak maloval kolejiště. Barevnými křídami vykresloval znaky na návěstidlech a komentoval neustále stejné hrubé chyby železničních zaměstnanců. Zkoušel málo a málokdy nechal někoho propadnout. Ožil akorát při celostátním rozboru železničních nehod a miloval slovenskou železniční stanici Hul.
Tato malá železniční stanice měla akorát dvě výhybky a dvě staniční koleje. Minimálně dvakrát do roka tam ovšem stačili spáchat vjezd na obsazenou kolej! Vždy bez následků, protože tam jezdily akorát malé motoráčky a ty vždycky zastavily těsně jeden před druhým. Půlžaloudek vždy vletěl do třídy, mával rozborem nehod a vykřikoval: ,, Moji věrní mne nezklamali. V Hulu spáchali opět vjezd na obsazenou kolej! Já se tam musím jednou na ty voly zajet podívat!“ Se stejnou radostí musel kdysi volat Wolfgang Amádeus Mózart: ,, Moji Pražané mi rozumějí!“
Dlouho pátrali studenti áčka po nějaké kantorově slabině. Tak, jako se u profesora Kabelky pořád něco v hodinách přepravy volilo v rámci ČSM, u profesora Augustína se začalo mluvit o jeho ,,hochovi.“
,, A jak se daří na studiích vašemu hochovi ?“ zeptal se Ondryš Kadula. A nepřístupný a asketický kantor zvěstoval každý studijní úspěch milovaného syna.
Jako blesk z čistého nebe zapůsobila zdrcující zpráva. Na školní výlet do Prahy povede čtvrtou A asketický a nudný profesor Augustin! Jako pedagogický dozor byl vyčleněn vychovatel Kucan. Plašan a primitiv! Krásné vyhlídky.
Augustin pobíhal v čele tlupy v rozevlátém černém plášti, s černým baretem na hlavě . Kucan se držel úzkostlivě uprostřed sestavy. Jako člověk spořivý měl černou tašku z doby hospodářské krize. Byla plná zásob z domova. Po celou dobu pobytu si nic nekoupil, alespoň ne před svědky. Když jednou večer navštívil knajpu na Žižkově , aby vyhledal a potrestal opíjející se studenty, dostal málem přes hubu od výpravy z Lanškrouna. Hluboce se ho dotklo urážlivé doporučení, aby se ten ,,Maďar“ vrátil do Pusty! Oba pedagogové tak setrvávali zcela opuštěni na ubytovně a nechali celé stádo zcela na pospas bahnu velkoměsta. Půlžaloudek pospával a Kucan seděl u stolu a odřezával nožem kousky špeku.
V pochodovém útvaru studenti házeli Kucanovi odstávající částí aktovky dovnitř kamínky!
Aktovka se stávala těžší a těžší. Kucan ji statečně vláčel a kamenů se zbavoval tajně a beze slov.
Na nádvoří Pražského hradu se jednotka seřadila do zástupu. V čele plachtil Augustin, uprostřed se batolil Kucan. Po nádvoří se ploužil had. Najednou chtěl kantor něco důležitého sdělil vychovateli a vydal se za ním doprostřed zástupu Celý had se pak vydal za kantorem a sledoval jej do svého středu. Na nádvoří se zastavovali lidé a hlasitě se chechtali studentské recesi.

Vtom nádvořím zaburácel bohatýrský smích.
Celým výjevem se dobře bavil a pobavení dával hlasitě najevo sám velký Jan Werich!