NÁMĚT NA OSCARA

NÁMĚT NA OSCARA
Baviči komerční televize se snaží ze všech sil. Bavič pan Novotný se neustále převléká a bavič kolega pan Rychlý dělá grimasy a padá na zem. Přesně tak bavili ve zpěvných síních devatenáctého století publikum pánové Heřman Zeffi a Josef Šváb Malostranský. Zeffi byl mistrem převleků a Šváb mistrem grimas a pádů. Zatímco tihle pánové se zmohli na papírnické obchůdky, dnešní baviči jsou mnohonásobnými milionáři! Bohužel takový druh zábavy, který oslovoval tehdejší publikum se pěstuje i dvacátém prvním století. Publikum je asi na stejné úrovni. Jeden rádoby komik šel tak daleko, že ve své televizní šou zinscenoval oběd na jevišti. Účinkující při jídle hlasitě říhali, jedli rukama, házeli po sobě potravinami a jedli přímo z talíře bez pomoci rukou. Jeden ,,herec“ se dokonce válel po zemi. Jedlo se bez jakéhokoliv scénáře a vrchní nakonec vykopal hosty od stolu! Tomu všemu se hlasitě smál vyprodaný sál.
Když svého času bavil lidi Smutný muž Jaroslav Válek, byla to bomba. Našel svůj způsob komiky. Když sonorním hlasem oznamoval:,, Můj bratr Simeon byl blázen. Při zatloukání hřebu do stěny tloukl na špičku. Já jsem pravil – ty blázne, ten hřebík patří do protější zdi!“ lidé se plácali smíchy. A právem.
Jednou viděl Frantík Rendlů něco, co mu vyrazilo dech. Na estrádě třetí cenové skupiny vystoupil naopak Veselý muž. Ten pán si vzal do rukou čerstvé noviny a začal předčítat: ,,Dohnat a předehnat! Naše životní úroveň se neustále zvyšuje! Pětiletku splníme za čtyři roky!“ Všemu co přečetl se začal nezřízeně smát. Lidé nejprve utichli, pak se přidávali a nakonec hurónským smíchem vyprovázeli každou novou větu. Dnes by tento umělec profitoval čtením výroků z parlamentních lavic. Humoristické příběhy však píše sám život. Stačí jen pozorovat.
Miroslav Horníček uvedl jednou ve svých Hovorech jistého pana Kotmela, dramaturga ostravské televize.Tento vynikající vypravěč sbíral bezděčné komiky! To jsou lidé, kteří i kdyby chtěli, legraci udělat nedovedou. Mimoděk ale páchají veliké věci.
Profesionální humoristé nejsou schopni vyprodukovat takovou srandu, jaká se podařila jednoho dne České televizi.
Z televizní obrazovky oslovují diváky většinou stupidní zábavné pořady.
Až jednou. Před několika měsíci se proflákla korupční aféra v ligovém fotbale. Padlo několik hlav a lidé najednou poznali, kdo že s nimi hraje za velké peníze betla. A tu promluvil v televizi fotbalový boss. Udivenému národu zvěstoval zprávu, kterak se automechanik dostal k milionům! Takovou srandu ještě televizní obrazovka nezažila. Boss pravil:
,,Po Vítězném listopadu jsem si zakoupil autobus. Jeden známý ligový klub se najednou ocitnul ve finanční tísni. Rozhodl jsem se, že ligové mužstvo budu vozit na zápasy zdarma. I všimli si toho členové výboru. Z vděčnosti mne vzali mezi sebe a zvolili mne předsedou. Obchody s autobusovou dopravou šly dobře. Jakmile jsem zjistil, že klub je na prodej, vzal jsem tři sta milionů a koupil jsem jej! Obratem ruky jsem jej prodal na Slovensko za devět set milionů! Za takto získané miliony jsem postavil stadion. Nevděk světem vládne. Nakonec jsem byl obviněn z daňového úniku a uvržen do vězení na pět let. Po dvou a půl roce jsem byl za dobré chování propuštěn. Měl jsem štěstí. Mohl jsem ve vězení pracovat a ze skromných prostředku tak podporovat rodinu.“
Potvrdila se stará pravda. Velkého darebáka může zničit jen darebák ještě větší. Zloducha Bedřicha Reicina, zodpovědného za popravy nepohodlných důstojníků, zlikvidoval ještě větší zloduch, Alexej Čepička! No a All Cappone, největší gangster všech dob, ten byl zavřen také za daňové úniky.
Propuštěný automechanik se vžil do role Hraběte Monte Christa. Rozjel nevídanou mediální kampaň. Prozradil svého komplice z řad policie. Zcela nemajetný propuštěný vězeň se vrátil na svůj hrad . Na golfovém hřišti své manželky poskytoval rozhovory reportérům. Proháněl se v malotraktoru. Vše kolem patří jeho ženě a dětem.
Lidé se u televizoru plácají smíchy. To by byl námět na veselohru. Kdyby někdo napsal scénář, jistě by film aspiroval na Oscara. Byl by to film k popukání, jako celá privatizace. Podařený velkofilm by se mohl jmenovat Hin sa hukáže. Končilo by se pohledem na mstitele, jedoucího na motorové sekačce. Hrozil by směrem ku Praze a volal vstříc k nepřátelům profláknutá známá slova Jana Sladkého – Koziny.