Tučňáci

Jednou jsem překládal takovou nádhernou knihu. Bylo to z angličtiny o třech tučňácích na Sahaře. Samozřejmě otázka zní, jak se tam ti tučňáci dostali? Inu spadlo s nimi letadlo, posádka zahynula a jediný, kdo se těší boji o život, jsou právě tito tři tučňáci. Ale jsou zachráněni, neboť kousek od leteckého neštěstí plula pouští karavana a vůdce karavany se rozhodl, že prozkoumá místo nehody. Samozřejmě si všichni přilepšili, jakmile dorazili k letadlu a sebrali tedy vše, co šlo. Pak si všimli tučňáků, kteří se snažili porozhlédnout po okolí, kteří poskakovali nemotorně po rozpáleném písku a kteří se i klouzali po břiše, jako to dělájí v zaledněných krajinách. Sebral je všechny nejstarší z bratří, svázal je dohromady a připoutal k velbloudovi. Na tržnici za ně dostanou jistě dost. A tak tedy tři tučňáci nedobrovolně putovali směrem k jihu, ale nemohli doufat, že se dostanou zpět ke své domovině. Když už jsem mluvil o té nedobrovolnosti, tak naposled, ba dokonce jedinkrát, kdy si mohli vybírat, byla situace krátce po dopadu, ale o té už bylo řečeno vše.
Klidné noci s karavanou provázelo vyprávění, řev a spánek. Nicméně toto všechno bylo tučňákům teměř k ničemu. Pak se dostali na tržnici, kde byli nabídnuti za velbloudy, dcery místích pánů popřípadě za něco cennějšího. Výměna nakonec proběhla, ale byli prodáni za pár slepic. Osudslepic byl jasný, nepřežily by cestu pouští a osud tučňáků? Však slepice není nic cenného a protože tučnáci nesnášeli vejce, tak byli podříznuti a připraveni k jídlu. A tu končí příběh tučňáků. Jestli jídlo bylo oběd, večeře či snídaně? Nevíme. A nevíme ani jestli si dotyčný pán na nich pochutnal či nikoli.