Já chci taky 3 - Jízda do školy

V autě jsme se rozmístili. Máma si sedla na místo řidiče a nastartovala. Yu se evidentně semnou nebavila, protože měla založené ruce a koukala z okna na ubíhající věžáky a domy. Já myslel na své věci. Probíral jsem si ještě jednou dnešní plán a rozvrh, co podniknu po škole. Mamka každých deset vteřin koukala do zpětného zrcátka a přeřazovala spojku. Přitom jsem sledoval každý její pohyb a dumal nad všeličím. Náhle prudce zabrzdila a setrvačnost mě mrštila dopředu spolu s Yu. " Mámí! Proč si tak zabrzdila," řek jsem a přitom jsem si hladil čelo od nárazu do tvrdé sedačky. " Ale zrovna mi musela naskočit ta hloupá červená, já to nechápu, celou dobu jsem měla zelenou vlnu a teď mi naskočí červená. A navíc, co si stěžuješ, nemáte být oba náhodou připoutaní," odpověděla mi mamka zbrkle. V tom jsem si uvědomil, že má máma pravdu a ihned jsem si upnul bezpečnostní pás. Když už jsem byl vtom, tak jsem připoutal i Yu, která rovněž si hladila čelo od toho nárazu. " Literi není ti nic," Zeptal jsem se ji raději jejím prvním jménem. " Ne není, dík za optání blaško" a přitom se na mě usmála. Nějakou dobu jsme stáli na křižovatce a máma ťukala nervózně nehtem o volant. Já byl rád, že se Yu na mě už nezlobí a zároveň jsem si hmatal na čelo, zda mi tam mezitím nevyrašila boule. Po asi tak dvou minutách opět svitla zelená a mamka vyrazila hbitě, až jsme se nalepili se sestrou na opěrku zad sedadla. Po této mamčině zběsilé jízdě, která nebyla výjimečnou a na kterou jsem si já i sestra už zvykli, jsme zastavili u školy, do níž chodila Yu. Nato si máma projela vlasy rukou a odepnula si pás a následně vypnula motor auta. " No tak jsme tu," pověděla mamka, když otočila startérem. Potom vylezla z našeho světle zeleného Suzuky komby a obešla ho, aby mohla otevřít dvířka Yu. " Tak je to tu, zas ukončuješ další ročník základní," pronesla a zároveň jí začali slzet oči. " Opět jsi o něco větší, má malá holčičko," na to ji políbila na tvář. " Ale mamko nedělej z toho dlama, vždyť jdu jen převzít vysvědčení," řekla Yu s klidem. Následně se rozběhla k hlavnímu vchodu své základní školy a začala matce mávat. Jak jsem viděl tudle scénku své mamky, tak jsem se snažil, co nejvíc, abych zadržel smích. " Nepřehání to náhodou mamka," pomyslel jsem si pro sebe. Když už Yu zašla do školy, tak si mamka sedla do auta a smutně si vzdychla. Já jen zíral a mlčel. V tom se na mě otočila s úsměvem na tváři a povídá: " No měli bychom vyrazit, pokud nechceme přijet pozdě." S tímto radostným úsměvem otočila klíčkem a znovu jsme se rozjeli. Čas nám utíkal pomalu a já se nemohl dočkat, až budu ve škole. Z ničeho nic se mamka ozvala: " Hele Taky, napadlo mě, že bychom si mohli udělat příjemný den, jak přijdeš ze školy. Víš, já myslím, že bychom mohli společně zajít na veletrh módy. Dnes se otevírá a maj tam fakt pěkný šaty. Nechceš jít semnou se na ně mrknou. Budou tam různý šatičky, sukně, halenky, blůzy a podobně." Já rázně odpověděl: " Nech toho mami, vím, o co ti jde, a i kdybych chtěl, což teda nechci, tak už mám něco na odpoledne naplánovaný." Potom jsem ze zadu jen postřehl, jak se jí hýbou lícní svaly: "Neboj, jen jsem si dělala legrací."

Tyhle rozhovory s mámou mne vždy krapínek rozhodí a podle mne to nebyl vtip. Dech se mi o něco zrychlil, malinko mě to vyvedlo z míry, ale okamžitě mě to přešlo. Asi tak po pěti až sedmy minutách, jsme dorazili k mojí škole. Odepnul jsem si bezpečnostní pás a vylezl z auta. Upravil jsem si kravatu, díky bočnímu zpětnému zrcátku a vycenil zuby, abych si prohlédnul jejich bělost. Pak jsem se podíval na boty, jak jsou vyleštěné. " Hmmmm, myslím, že bych mohl už jít." Na patě jsem se obrátil směrem ke škole, ale když tu mne zarazila mamka. " Počkej, musím ti něco říct." Přišla až ke mně a podívala se mi hluboce do očí, byl jsem hrdý na to, že je na mě pyšná, avšak takto nebylo. Poté, co se mi dívala do očí, vyřkla: " Víš, že jsi hodně podobný otci, je to, jako bys mu z oka vypad. Hmmmmm. Ale ten taky si neuměl upravit kravatu." Když to máma řekla, tak jsem udivujícím pohybem obočí na to zareagoval. Začala mi šmátrat po kravatě a urovnávala ji. " Co jsem moh čekat od mámy než tohle. Už jsem myslel, že mě pochválí a poví mi, že je na mě hrdá, protože jsem dokončil základní s vyznamenáním, ale to by nesměla být naše máma," pomyslel jsem si. " Vidíš, teď to vypadá líp." " Jo, jo, díky mamy," odvětil jsem trochu naštvaný a dlouhými kroky jsem šel k hlavnímu vchodu školy.