Vosa

Musím zde napsat zážitek dnešního dne, protože jednoduše proto, že se z něho někomu vyzpovídat musím. Příhoda se mi stála, když jsem jel z práce domů. Jako každý jiný den jsem nastoupil do svého sluncem vytopeného vlaku. Sluneční paprsky a obloha takřka bez mráčků udělali své a já byl velmi vděčný vlastní prozřetelnosti, která mi ponoukla, vzít si kraťasy. "Parádička", říkám si, "moje oblíbené místo s čistým okem je volné."
Labužnicky jsem se na mé oblíbené sedačce uvelebil, otevřel batoh a vytáhl časopis, jakože si něco přečtu. Ani jsem nedočetl první řádku a oknem přilétl děsně velký brouk, až se mi zježily i ty chlupy, které mi v ten okamžik vyrostly, pouze pro tu jedinečnou chvíli. Ještě jsem ho neviděl, jenom jsem slyšel, jak u mého čisťoučkého okna něco - v mých představách obrovského - bzučí. Otočil jsem k němu hlavu, jen abych se přesvědčil, jestli se mi to jenom nezdálo a v duchu jsem se modlil, aby to nebyla vosa. Mám totiž fobii z létajícího hmyzu většího jak obyčejná moucha a z vos obzvlášť, protože jako malý chlapec jsem tyranizoval vosí hnízda a při mém posledním válečném tažení mi to ty bestie pořádně nandaly.
Tak tedy s úzkostnou předtuchou pohlédnu na brouka a žasnu. Patřím k těm lidem, kteří se na svou smůlu mohou spolehnout a i tam, kde je šance ve smůlu takřka nemožná, se v jejich přítomností stává vysoce pravděpodobnou. Avšak tentokrát mne tato teorie zklamala. Vosa to nebyla, byla to sršeň. Obří, chlupatá, bzučící bestie třikrát větší jak ubohá vosička. Má smůla bez mého vědomí očividně gradovala a pravděpodobně se mi právě teď chtěla pochlubit co dokáže.
V okamžiku, kdy jsem zjistil, že se jedná o Sršeň obecnou, jsem ztuhl a v hlavě se mi začalo ozývat zoufalé volání o pomoc. Začal jsem nekontrolovatelně napouštět své tričko a trenýrky potem. Časopis, který jsem ještě stále držel v rukou, začal vlhnout také. V ten okamžik jsem poprvé pomyslel na zbabělí ústup, ale ve vagonu již seděli lidé a má egoistická hrdost mě diktátorsky přidržovala na mém místě.
„Co bych to byl za zralého, silného ,dospělého samce, když bych utíkal před zbloudilou sršní?“ Říkal jsem si v duchu.
Mezi tím, co se mi tyto myšlenky honily hlavou, jsem stále s lehkou vnitřní panikou pozoroval onu sršeň. Zdála se mi zmatená. Patrně se s prostředím ve kterém se objevila teprve seznamovala. Jenom se tak klidně vznášela u mého okna. To mě celkem uklidnilo. Trochu jsem začal doufat, že kolem mého okna, mapujíc terén, jenom prolétá.
Kdepak. Nikam neodlétala. Stále se točila u mého čisťoučkého okna, patrně doceňujíc ty jeho výhody, které učarovali i mne. Pravda ovšem byla, že než cestovat s mojí novou kolegyní, byl bych raději přístupen půlhodinovou cestu vlakem strávit vestoje na záchodě – sednout si tam je úkon pro dobrodruhy.
Má gradovaná smůla mi znovu pokynula na pozdrav, když jsem se konečně od sršně odvrátil a chystal se dočíst rozečtený, první řádek. Ta potvora na to patrně čekala a jen co jsem sklonil hlavu, začalo peklo.
Nad mou hlavou se ozvalo buchnutí a nechápavé po-bzuknutí. Abych řekl pravdu, trochu jsem to čekal, ale zároveň jsem choval plané naděje, že alespoň k tomuhle nedojde, že na tohle má smůla zapomene. Hehehe, nezapomněla. Sršeň chtěla ven z vagonu, chtěla to hned a jedině skrze naše čisťoučké okno. Poslední fakt byl ze všeho nejtragičtější a velmi brzy jsem docenil jeho význam. Neboť naše okno bylo jediné z celé řady oken, které se nedalo otvírat. Ne, že by bylo zaseklé, prostě nebylo jak ho otevřít. Byla to jedna celistvá, skleněná, čisťoučká plocha do které s čím dál tím větším zápalem sršeň bušila a vedle níž jsem s každým dalším „buch“ a následným „bzzzzzzz“ propadal čím dál větší panické hrůze.
Bouchání se stávalo hlasitějším a hlasitějším a nechápavé po-bzuknutí přešlo v nazlobené po-bzuknutí a měnilo se v naštvané.
Situace začala být opravdu vážná ve chvíli, kdy nárazy dosáhly takové síly, až sršeň po každém nárazu na chvíli přestala mávat křidélky a poklesla o několik centimetrů ke mně dolů. Když se dostala na úroveň mých očí začal mi vynechávat dech, časopis v mých rukou, na nějž jsem zcela zapomněl, přestával splňovat konvenční normy a hlásek v mé hlavě volající o pomoc přerostl v hysterický řev. Avšak pohnout jsem se nemohl. Byl jsem jako zkamenělý. Deseticentimetrová vzdálenost sršně na mne zapůsobila paralyzující silou.
Když s konečným plesknutím narazila na stoleček pod oknem, vystoupala opět pod vrchol našeho skla. Teprve tehdy jsem znovu nabyl vládu nad svým tělem. Bleskově jsem čapl svůj batůžek a – kdepak, plete se, vy, kdo si myslíte, že jsem vzal nohy na ramena. Stále jsem pociťoval potřebu dokázat celému světu, že jsem opravdový muž a že nějaký přerostlý hmyz pro mne není víc než smítko prachu. Proto jsem se pouze přesunul co nejtěsněji k uličce a co nejdále od okna. Tento proces jsem doprovázel gesty naznačujícími, jak velké je dnes vedro a obzvlášť u okna.
Samozřejmě jsem tím nezvítězil. Sršeň začínala projevovat opravdovou zuřivost a když se podruhé dostala na nejspodnější úroveň okna, její údery dosahovaly takové razance, že stoleček minula o dobrých dvacet centimetrů. V ten okamžik jsem si uvědomil svůj nezvratný osud, který opravdu přišel ve čtvrtém kole jejího zuřivého boje. Třetí kolo jsem na sršni začínal pozoroval příznaky šílenství a když mě na jeho konci po posledním úderu do skla následkem odrazu minula jen o pár centimetrů, byl jsem zcela utvrzen v názoru, že je natolik šílená, aby mě při sebemenším pohybu napíchla jako špekáček.
Hrůzou jsem ani nedýchal. Nervy napjaté k prasknutí klepaly celím mým tělem a hlásek v hlavě volající o pomoc utichl, patrně omdlel. Sršeň už byla opět nahoře a započala čtvrté kolo.
„Buch – bzzzzzzz – buch – bzzzzzzzz.“ Ozývaly se dva neustále stejné zvuky s rostoucí silou. Poslední úder na spodní části okna byl tak silný, až jsem měl pocit, že to museli slyšet lidé po celém vlaku. Odraz, který následoval, odhodil sršeň až na mé nahé lýtko. Přes nějž otřesená, dočista šílená sršeň zpola vylétla, zpola vylezla až ke kolenu. V ony nekonečné okamžiky jsem byl zcela neschopen pohnout třeba jen prstem, za což můžu jenom děkovat, protože jsem tak nedal té krvežíznivé bestii záminku k útoku. U mého kolene konečně opět vzlétla a zamířila vstříc pátému kolu.
Na to jsem však již nečekal. Stejně jako prve i nyní, jakmile se sršeň dostatečně vzdálila, dostal jsem povolení hýbat vlastním tělem. V nepředstavitelném, hysterickém spěchu jsem popadl batoh, narval do něho něco, co kdysi bývalo časopisem, vytáhl mobil a v předstíraném telefonním hovoru, který si žádá soukromí, opustil vagon s čisťounkým oknem a šílenou sršní.
Nuže a pár slov závěrem? Napíši tohle. Kdyby někdo dostal nápad s vyrobením super hudební hitovky o dvou neustále se opakujících zvucích „buch, bzzzzz“, zřejmě podlehnu psychóze a dostanu chuť vraždit.“