Plíčka

„Já bych se chtěl napííít.“
„Až to sníš. Pije se až po jídle.“

Bylo mi fakt blbě, protože jsem musel do čista vyjíst talíř tolik nenáviděných plíček na smetaně, ale vidina odpolední zábavy mi nakonec dodala sil. Nepomohl mi pláč, náznaky zvracení, ani teatrální etýdka, kterou jsem sehrál před učitelkou z mateřské školky. Na chvíli jsem jako omdlel a dělal mrtvého. Jenže jsem přitom dvakrát mrkl a tudíž se prozradil. No, ale i kdybych nemrkl, soužka už ty moje dramatické vsuvky znala.

„Tak vstávej, vstávej mrtvolko. Dokud to nesníš, tak tady budeš sedět a tatínkovi řeknu, že jsi zlobil a on tě nikam nevezme.“

Nemohl jsem tehdy vědět, že by ji tatínek poslal někam… a že na bruslení by mě vzal tak jako tak. Vyděračka jedna. To si samozřejmě říkám až dnes, ale i teď mi naskakuje husí kůže při vzpomínce na ty jejich socialistické metody. Měli to propracované už od školky.

*
Nesníš co jme navařili – bude se žalovat.
Nedoneseš potvrzení o sběru papíru nebo nenasbíráš dostatečné množství lipového květu – chlapče mohla to být jednička, ale koukám, že sběru bylo málo.
Nepůjdeš na první máj – o prémiích si nech zdát.

S tím prvním májem jsem na ně ale vyzrál.

„Hele Brendsone, jak to, že jste nebyl v průvodu?“ Stál u mého stolu široce rozkročen stopadesáticentimetrový předseda ZOKSČ a nechal ze sebe volně vytékat svá přesvědčení.

"Já, že jsem nebyl?“
„No, nebyl jste v celozávodním průvodu. Kontroloval jsem si to.“
„No, to jsem tedy skutečně soudruhu nebyl.“
„A máte proto nějaké vysvětlení, nějakou omluvenku?“
„Jistě soudruhu Padoubku, samozřejmě že mám. Podívejte…, já každý první máj jezdím do Prahy. Alespoň jednou za rok, abych mohl zamávat soudruhu Husákovi.“

*

Nedalo se nic dělat, musel jsem do sebe ta plíčka nějak dostat. Vědomí, že si pro mě tatínek má přijít už po „O“ a obava z možného zklamání, že bychom nešli koupit brusle a večer mě nevzal na kluziště, byla tak silná, že jsem zavřel oči, jednou rukou si ucpal nos a naráz jsem ten odporný blivajz pozřel.

„No vidíš, že to šlo ty malej Šejkspíre. Teď už se můžeš napít čaje.“ spokojeně konstatovala vychovatelka, když vítězoslavně odnášela prázdný talíř.

„Ten kluk roste pro šibenici,“ zaslechl jsem ji, když sdělovala svůj názor kuchařce. Chtěl jsem se jí zeptat co to je, „růst pro šibenici“, ale nešlo to. Silou vůle jsem držel oběd za zuby.

Rozhodl jsem se, že jí zítra zase uteču. Už tehdy jsem byl žijící legendou… (co se útěků z mateřské školky týče). Zahnu jí zase z procházky. Baba jedna. Nemá šanci. I kdyby mě k tomu švihadlu přivázala. Pomyslel jsem si a velice opatrně se přesunul do šatny čekat na taťku. Ostatní děti musely ležet, vyrovnané na zemi, jako kvočny na hřadle. Udělalo se mi trochu lépe, když jsem jim do třídy ležícím - nespícím imaginárně nastrouhal mrkvičku.

Taťka byl přesný. Když mě vychovatelka předávala, neodpustila si poznámku o mém nechutenství.

„A cože měla ta malá robátka k obědu?“ Zeptal se bezelstně tatínek.

„Plíčka na smetaně, soudruhu.“
„No tak to se nesmíte divit paninko, von ten náš kluk je zvyklej na telecí řízky.“ neodpustil si otec.

*

Než se mu podařilo navléci na punčocháče slušivý oteplovací overálek, omotat mě šálou a zavázat zánovní barexové botičky (ne, že bych si je neuměl zavazovat, ale byl jsem navlečený jak malý Michelin a nemohl se zohnout), celý se orosil.

„Taťko a v jakém obchodu se prodávají brusle? To pojedeme daleko až do opravdického města?“ zeptal jsem se před školkou a chytl tátu pevně za ruku.

„V řeznictví. Brusle mají v řeznictví.“ Odpověděl otec a vlekl mě na tramvaj.
„Ty si ťululum, taťko, v řeznictví se přece prodává maso.“
„Milý Renečku, abych ti mohl koupit opravdové kanady, tak to bychom museli jet přinejmenším do Vídně a tam jet nemůžeme, můžeme leda tak akorát…, takže jdeme do Maso - Uzeniny k mému známému Arnoštovi a tam na tebe čekají pravé kanadské brusle.“

*

Nazdar Arnošte, tak jsem tu i s malým Boby Hullem* pozdravili se Arnoštové. (Z toho logicky vyplývá, že můj otec se jmenoval také Arnošt. Říkalo se mu Arny, což později zmutovalo na Reny, takže když jsem se narodil dali mi jméno René). Pánové si padli v bourárně masa do náručí, jako by se neviděli sto let.

„Tak se ukaž hokejisto,“ řekl řezník Arnošt, když mi v bytě nad krámem, kde bydlel, nasazoval brusle.

„No…, bude ti to o nějaký ten chlup větší, ale táta ti tam dá trochu Rudýho práva…, však ty do toho dorosteš.“

Seděl jsem na divanu, na nohou mi svítily pravé kanady a Arnoštové si ťukali slivovičkou co táta vytáhl z pod kabátu hned po příchodu.

„Tatí, kdy už půjdeme bruslit, já se tady klackuju.“ Zaškemral jsem unuděně.

„Musíš chvilku počkat Renečku, my si tady ze strejdou musíme dojednat ještě nějaké obchodní záležitosti.“

„Počkej, něco tady pro tebe mám,“ řekl strejda řezník a zmizel ve vedlejším pokoji, aby se za chvíli vrátil s velikánskou krabicí.

„Nechceš si zdělat ty brusle?“ zavolal na mě od stolu tatínek a na „EX“ do sebe kopl další štamprdli.

„E-ééé,“ zamručel jsem zarputile, a klesl i s krabicí na koberec.

Písmenka už jsem trochu znal a tak jsem se snažil přečíst velký červený nápis na lepenkové krabici. Hláskoval jsem nahlas:

"M… ME… MER_KUR"

Když jsem zdělal víko, zaplavila mne vlna nevýslovného štěstí. Na nohou mám pravé kanady a před sebou stavebnici Merkur. Nevěřícně jsem zíral do krabice plné barevných plíšků s dírkama, spoustou koleček, převodů, šroubků, matiček, motouzků, nářadí a spoustou dalších věcí jejichž název jsem ještě neznal.

Na chvíli jsem tedy na bruslení zapomněl, ale když jsem postavil už druhý jeřáb a za okny se začalo pomalu smrákat, stal jsem se neodbytným fracíčkem.

„Tatííí, pojď už… „

Venku již hodnou chvíli hustě sněžilo a Arnoštové byli na padrť.

„Tatí pojď, musíme ještě vyzkoušet ty brusle.“
"Tatííí…“

Při šestém opakovaném „tatíí“ se v otci se náhle pohnulo svědomí (nebo tak něco) a tak jsme se konečně, (samozřejmě až po posledním rozlučkovém přípitku Arnoštů) vydali na cestu do mých rodných Žabin.*

Na Rosničce** bylo narváno, jistě nejen proto, že vstupné na přírodní kluziště se tehdy neplatilo, tedy alespoň já si to nepamatuji. Otec po cestě nepatrně vystřízlivěl a tak až na malé zavrávorání při zavazování tkaniček vypadal opět jako použitelný tatínek.

Už po mých prvních krůčcích na ledě byl otec nadšený, co říkám nadšený, dmul se pýchou a vykřikoval: To není možný, to moje děcko vleze na led a už umí bruslit. „Jó, jó Renečku, to je ono, …delšíí skluz.. a druhej. Skvělý…“

Opravdu mi to šlo, jako bych se z bruslemi narodil. Za chvíli jsem byl zpocený, vyčerpaný, žíznivý a šťastný. Přijel jsem k mantinelu a žadonil o něco na pití.

„Tak pojď si chvilku odpočinout, mají tady vynikající čaj ze sirupem a chleba s hořčicí.“ řekl tatík a vedl mě ke stánku.

Když jsem z hliníkového hrnku dopíjel ten voňavý čajíček (od těch dob se mi nikdy nepodařilo uvařit alespoň podobně chutnající), všiml jsem si, že se k nám přibližuje soužka z mateřské školky a za ruku vede svou malou vnučku. Hlavou mi problesklo, že ta baba musí být taky všude.

„Tak vidím, tatínku, že to tomu vašemu chlapci pěkně jde.“ řekla bez pozdravu a hned dodala:

„Jen byste mu měl domluvit, aby nás v té školce nezlobil a pěkně spapal všechno co se uvaří.“

V tu chvíli jsem si vzpomněl na ten dnešní šílený oběd. Žaludek až po vrch zalitý čajem se dvakrát protočil a já jsem zcela nekontrolovatelně a spontánně pozvracel boty přestárlé svazačky. Několik vteřin po mém zásahu to nevydržel ani žaludek otcův, namáhaný slivovicí, uzeným a kvašáky, kterých se u řezníka přejedl a tak přidal i on svůj díl na hromadu plíček.

Byl to pro mne vskutku vyjímečný den, jistě chápete, že do školky už mě naši neposlali.

-------------------------------------------------------

Poznámka: Žabiny* = Žabovřesky - městská čtvrť v Brně

Rosnička** = sportovní areál v Žabovřeskách