Gustík

„Dobrý den, jmenuji se Gustav Blažek.“
Jak jsem předpokládal, oslovení mé nové třídy „dobrý den,“ nebylo zrovna nejvhodnější. Vkročit na nové neprozkoumané území o velké přestávce, bez jakékoliv alespoň trochu autoritativní osoby, nebyl zrovna nejlepší nápad. Ani mé křestní jméno nezaručovalo hladký průběh seznámení se s mými novými spolužáky. Nebyl to první problém, který mě v důsledku naší rodinné tradice potkal. Je zajímavé, že v mém raném mládí mi nevadilo, že mě blízcí oslovují: „Gustíku“, ale teď v šestnácti letech, na prahu dospělosti, mi odpověď zřejmě třídního provokatéra: „Nazdar Gustíku,“ nepřišla vůbec vtipná. Zbytek třídy to však vyhodnotil jako krajně pobavení-schopnou situaci. Když u většiny osazenstva třídy hrozilo namožení břišních svalů od neutichajícího smíchu, konečně mě vysvobodilo zvonění na další hodinu.
Moje třídní obeznámila hnusící se skvadru mých spolužáků se skutečností mého přistěhování, přičemž jí pobavila naše netušená a neočekávaná chudoba, v důsledku čehož jsme se octl místo v idylické soukromé škole v posmutnělé učebně střední zemědělské školy.
Nutno upřesnit, že v předchozím institutu jsem měl v úmyslu dostudovat obor finanční poradenství, což se zvrtlo v živočišnou výrobu, poněvadž škola garantovala hrazení veškerých učebních pomůcek.
Další přestávka byla zkrácená o improvizovanou hru ´zšikanuj zkrachovalého zbohatlíka!´ Když moji trýznitelé viděli, že fyzický nátlak na mně nenechává vážnější následky, přešlo pár nejschopnějších žáků v čele s třídní šprtkou (alespoň se mi tak jevila) na soustavný psychický teror. Kombinace obojího se ukázala jako velmi účinná, a minutu před zahájením další hodiny jsem opustil školu s pevným rozhodnutím, již nikdy se do žádné školy nevrátit!
V současné době již pátým rokem pracuji jako kopáč u telekomunikační společnosti. Práce je to sice fyzicky náročná, nicméně nevyžaduje větší dorozumívání s okolním světem. Zajímavé je, že při této činnosti mohu volně přemýšlet nad celou řadou mých prozatím neuskutečněných projektů. Ale cítím, že tento rok s kariérou kopáče dozajista nadobro skončím, můj psycholog je o tom přesvědčen již od našeho prvního sezení po mém úprku ze školních lavic.