Zatracený čekání

.
Zas je tady to líné nedělní odpoledne. Jen si tak tiše poobědvat svoje Whiskas - Pokolikáté už dneska? Potřetí? A rozvalit se na gauči.
Ale co to? Kroky před dveřma. A zvonek. BIM BAM?! Zas někdo otravuje. Aha, to je slečna Míca ze čtvrtýho. Koho to kdy napadlo, bydlet ve stejným baráku jako šéfová!?
"Mám pro tebe práci", začíná zvostra.
Než se stačim zeptat, "vo co jako kráčí", tak sype informace z rukávu jak na běžícím pásu.
"Dneska odpoledne ve tři, banka naproti Svaté Kity. Skákavej Alík vyjde s pěkným balíkem peněz. Našich peněz! Ten malej bastard si myslí, že nás může vydírat...NÁS?!"...
Ble ble ble. Zase víc než potřebuju vědět. To ji to zase dneska kecá. Se nedivim, že s ní nikdo nevydrží.
..."No a dej si záležet. Zvládneš to?"
No tak to si ani nezaslouží odpověď. Za koho mě má? Kdo odbouchnul Ryšavýho Vlka? A co Pes Z Pětipes? A ta spousta nul, co nedokázali uhnout rotující kulce...
"Tohle není žádná nula", zvučně mňoukne, jako by mi četla myšlenky. Tohle mi dělává nějak moc často. Docela bystrý kotě - nikdo ji neoblbne. Možná proto je šéfem podsvětí v tomhle Kocourkově...

14:30. Sedám na parapet a vyndavám svou oblíbenou. YK42B pulzní puška. Ta dokáže pěkně zavařit. Nabíjim novými Energo články. Vzuuummm. Ten zvuk je úplně monstrózní. Cítím to propojení článku, zásobníku a turbulentního usměrňovače. Ten pocit moci! Je to ve mně!!!
Opírám se o rám okna, kde skleněná výplň není už odposledně. Jeden mňagent přišel na můj úkryt a potřeboval honem rychle ukončit svoje vědění na chodníku o pět pater níž. Kdo by si pomyslel, že je to už dva roky a sedmadvacet dní!? To už tehdy nám teklo do bot a my měli namočený tlapky v kdejakým bahně, ale policie nám dávala vždycky pokoj. My platili a oni dávali pozor, aby se důkazy snadno ztrácely nebo se vůbec nenašly. Ale od tý doby, co je ta nová jednotka ve městě, se nedá vůbec pracovat. Blbá chyba a vydírá nás kdejakej prašivej Alík. Že by se na to kotě nevysralo do písku! Blbá pracovní doba, nervy tečou, žádný bezpečí, peníze už taky nejsou jako dřív.
14:45. Zatracený čekání...
Jsem teď moh bejt doma rozvalenej na gauči, kousat do kuřete a olizovat se až za ušima. Večer si zajít do posilky, s chlapama pokecat o nových mňangách a probrat kdo s kým zase mrouská.
Vyměkli jsme. Hrůza. Dříve samá honička po střechách; rvačky byly skoro všude. Ty jizvy by mohly vyprávět.
Třeba jak mě seknul Houpavej Mourek a já spad na hák od okapu. Nebo jak jsme se napili s kámošema toho drsnýho kocourňaku a dováděli u ohně. A jak jsme tam málem uhořeli. Jo, ty časy se už nikdy nevrátěj.
14:55. Ha, už to skoro bude. Brzo už vyjde. Však se dočkáš kulky s tvým jménem a já budu mít konečně zase na nájem. Kam to budeš chtít? Do čela? Nebo do čumáku? Ne, tam jsem mířil minule. A co třeba do oka? Pravý nebo levý? Tak do levýho. Pojď už. Sakra vylez, kdo tady má na tebe tak dlouho čekat. Mám na práci i jiný věci než ležet v okně a mířit do neznáma...
15:03. No vidíš, že to jde. Jak si vykračuješ. Jak se směješ. Máš dost peněz, viď? Škoda, že si jich vůbec neužiješ. To bude totiž nakonec to poslední, co budeš mít. Ale hlavu? Tu už asi ne. Tvoje hlava bude tak akorát zdobit protější fasádu...3...2...1...BANG!