Jak to bude zítra ráno

6: 30.
Půl sedmé.
Pro někoho nekřesťanská doba pro nedělní vstávání z postele, pro někoho půlnoc po návratu ze sobotní kalby. Popravdě, řadím se spíše do té první skupiny, daleko příjemněji se mi jeví představa večera pokojně stráveného u filmu s notebookem v posteli, popřípadě na icq s kámoškou. Ovšem proti gustu žádný dišputát, a proto se vraťme k hlavnímu tématu.
Až neúměrně dlouho jsem dumala, jak to zítra v těch 6: 30 vyšmelím. Nastavovat si budíka jako na vstávání do školy? Ani náhodou. Vstát uprostřed rozjetého závodu? Ještě horší. Nakonec jsem se zase jednou po čase rozhodla spolehnout na svůj budící instinkt a večer jsem si nachystala notebook do kuchyně s tím, že se určitě v těch zmiňovaných šest třicet vzbudím.

Probouzím se. Kolem mě je tma, mnohem větší než by se na půl sedmou slušelo a aby taky ne, světélkující ručičky budíku mi prozrazují teprve pět. Mám na sebe vztek a snažím se ještě usnout, leč nedaří se a v šest se jdu projít na záchod, abych nějak zabila čas do doby stanovené.

Sedím v kuchyni, zachumlaná do myšákové mikiny bez kapuce, na nohou froté ponožky a husí kůže na holých lýtkách. Richmond se probouzí pomalu, jako by se ani jemu tak brzy nechtělo, a když zpoza nástrojové lišty vyskočí aktualizace Avastu, mám sto chutí ten provokativní program vypnout, bez ohledu na to, že jistě mnohokrát můj počítač ochránil před útoky zvenčí.
Zkřehlými prsty (divím se, že se mi u pusy nesráží pára) jezdím po klávesnici a za moment se už připojuji k P2Pstation.net. Na brzkou ranní dobu je v okénku chat už celkem slušný počet lidí a tak se uvedu rozjásaným ,,Hi all!‘‘, které rozhodně neodráží můj momentální fyzický i psychický stav. Odpovědí mi je pár pozdravů, z nichž některé maďarsky a v témže jazyce je i komentář k závodu, který právě začíná. Rozespale mžourám po soupisce startovního roštu, mohlo to být horší, Kova startuje jedenáctý a Kimča pátý. Zamnu si ruce, tohle by mohlo být na ,,push the button,‘‘ a ve své rozespalosti ani nevnímám, že na třetím místě figuruje Lewis také s Kers. Jelikož se jezdci začínají rozjíždět do zaváděcího kola, dovolím si využít ten luxus pár vteřin volného času k postavení vody na ranní hruškový čaj. Konvice začíná hučet a tím pádem nemohu slyšet, že maďarský komentář ustal na mrtvém bodě. Až když zalévám vodu do žlutého hrnku uvědomím si, jaká zvuková kulisa k tomu chybí a o překot se hrnu k notebooku.
Je nám líto, ale maximální počet připojení z vaší země byl přečerpán.
Vztekle klikám na tlačítko Zpět a připojuji se znovu, aby mi byl ten samý komentář opět zobrazen. Pohled k hodinám- tři minuty po sedmé- a nemůže být pochyb o tom, že závod už jistě začal.
Nezbývá mi tedy než restartovat počítač a doufat, že poté se už připojím. V duchu oblíbeného pohřebního humoru děkuji bohu Avastu, že se aktualizoval už předtím a nezdržuje mě. Nalézt v záložkách P2Pstation je dílem okamžiku a nabíhání stránky sleduji s napětím. Zlobivá polovina mého vědomí mi našeptává, že KOV je OUT a sotva se spustí přehrávání, marně hledám chybějící panel s průběžným pořadím. Kamera snímá vedoucího Sebastiana Vettela, takže Kimiho ,,push the button‘‘ se nezadařilo. Nečekám, až se režie uráčí zobrazit tabulku pořadí a využiji chat okna.
Where is Kova?
Na oplátku mi přilétne pár odpovědí, leč v maďarštině, takže si vlastně ani netroufám tvrdit, že přilétly mně. Až se nade mnou slituje někdo s poetickým nickem FatDumpling a anglicky mi prozradí, že Kov p14. Okamžitě datluji odpověď, jak se tohle mohlo stát, když mě technika a P2Pstation zradí podruhé.
Je nám líto, ale maximální počet připojení z vaší země byl přečerpán.
Tentokrát měním taktiku a za tiše mumlaných výhružek se připojuji k icq. Ranních ptáčat kromě fanoušků F1 není moc a on-line je pouze Haňula, tak i tak stejně patřící do druhé skupiny.
,,Koukáš?‘‘
,,Tak ne asi,‘‘ zabliká odpověď a k tomu jeden smajlík. ,,Bratr u toho zase usnul.‘‘
Proč jsem vlastně tak hodná a stěhuji se do studené kuchyně, když se nezměrně pohodlněji můžu dívat z postele? Minimalizuji okno konverzace na lištu, čekajíc na vysvětlení proč je Heikkin čtrnáctý a znovu zkouším připojení. Ještě dřív ovšem klapnou dveře a do zorného pole se mi dostává rozcuchaný tatík s výrazem až příliš živým.
,,Kolikátej je Button?‘‘ mne si ruce a hrne se k notebooku, přičemž Jensonovo příjmení vyslovuje tak, jak se píše.
,,Button mě nezajímá,‘‘ zavrčím a zavírám Firefox, potřetí se mi P2Pstation ani neuráčilo naběhnout. Zavřený notebook beru pod paži, do druhé ruky hrnek s čajem a razím si to před užaslým zrakem rodičovským zpátky do pokoje.
,,Co tady chceš?‘‘ zakňourá sestra podrážděně a převalí se na druhý bok. Nevzrušeně si hodím ovladač do postele a zatímco se k životu probouzí televizní karta druhého počítače, mírumilovně krmím rybičky ve svém virtuálním akváriu na Facebooku.