Trampoty s mazlíčky

Jakmile se vybatolím z bot, mé kročeje vedou do kuchyně k akváriu. Zde je usídlen můj jediný oficiální a nejdražší domácí mazlíček (pavouci nad postelí se nepočítají). Je jím achatina, tropický šnek, momentálně v dvojitém vydání. Abych se mohla řádně podívat na své svěřence, přitisknu nos na sklo. Je skrz něj totiž velmi špatně vidět díky slizování mých malých přátel a já vidím dost špatně i bez toho. Nasadím pokud možno vlídný úsměv. Chystám se popřát svým drobečkům pěkný den, ale když už se nadechuji, nezbývá mi než zase šokem vydechnout.
„Co jste to tu vyváděli?“
Vzmůžu se jen na otázku a pokusím se do ní dát tolik výčitek, kolik jen svedu. Měkkýš na mě upře své ostopkované oči zpoza ulity. Vypadá to, že nasadil jiný výraz. Že by toho litoval? Vytáhne svá očka do plné délky a narazí jimi do stěny akvárka. V tu chvíli je jeho gangliová nervová soustava došla k jasnému názoru. I kdybych byla k jídlu, nebude to on, kdo mě sní. Očka se tedy otočí a noha zamíří k jídelním kamenům, aby hlemýžď zjistil, jestli tam nezbylo něco ke strouhání. K tomuto způsobu stravování používají radulu. Jakési struhadlo, které již v případě tohoto exempláře příliš dlouho zahálelo.Toto chování je přeci nepřípustné! Sundám vršek akvárka a skoro do něj vstrčím hlavu.
„Takhle se chová hodný šneček?“ pokouším se znovu apelovat na plží svědomí. Marně.

Nikdy mě nepřestane fascinovat schopnost udělat jen s jednou nohou takový nepořádek. Jídlo s veškerým zařízením je rovnoměrně rozprostřeno po celém akváriu a jeho obyvatelé se tváří jako že nic. Odevzdaně vzdychnu a pustím se do úklidu. Seškrabat pozůstatky šnečího metabolismu ze stropu a stěn. Vybrat z podestýlky pokud možno maximální množství rozházeného a zakopaného jídla. Opláchnout miláčky z největšího nánosu všeho možného. Naaranžovat obětní (=jídelní) kameny co největším množstvím rozmanitého jídla. Omýt sépiovou kost. Dát vodu do bazénku. Nakonec do čistého a uklizeného akvária vložit tu ďábelskou smečku. Hotovo.

S pocitem dobře vykonané práce se odcházím převléci. Uklidím si, připravím se do školy, zahraji si na piáno. Pobíhám po domě sem a tam, jak je zrovna potřeba, a věnuji se různím více či méně užitečným aktivitám. Nakonec mě po nějaké době žízeň donutí znovu navštívit kuchyň. Naliji si čaj a mrknu se na své dva svěřence.
„Áááááá!“
Prostředkem nedávno vyčištěné stěny se táhne široká stopa. Sklo je v těchto místech pouze průsvitné. V slizovité cestičce pomalu kloužou kousky hlíny. Jídlo, dříve uspořádané na obětních kamenech tak, aby byl pohled na něj oku milý, je poházené po polovině akvária. Voda z bazénu zmizela. Uondaně vydechnu.
„Už zase?!“ zakňourám. „Že se nestydíte!“

Ještě chvíli rezignovaně pozoruji ta jednonohá stvoření. Nakonec dojdu k rozhodnutí. Když to chtěli, mají to mít. Žádný úklid nebude. Uraženě odkráčím a usadím se u svého stolu. Vytáhnu větší množství papírů popsaných zatím jen jednou vrstvou poznámek. Z hloubi šuplíku vytáhnu zadání matematického semináře a dám se do práce.

Asi po hodině zvednu hlavu. Utápím se v hromadě naprosto popsaných listů. Nikde není vidět ani kousek stolu. Píšu téměř na koleně. Při pohledu na tu spoušť mě veškerý vztek na šneky přešel. Čím více mám okolo sebe papírů popsaných čísly a čím větší je okolo bordel, tím je mi lépe. Tak jak bych mohla těm ubohým stvořením v ulitě vyčítat ten jejich?