Pan Pytlíček

Jednomu nedomrlému panáčkovi říkali lidé „Pytlíček“. Říkali mu tak proto, aby ho ponížili a vysmáli se mu, ale jemu to nevadilo. Byl to ten typ člověka, kterému když řeknete „hop!“ nebo „šup!“, odpoví vám „juch!“ nebo „hola!“
Jednoho krásného dne se Pytlíček prochází po lese a co nevidí: jakýsi mohutný muž tam za stromem ubližuje nějaké útlé ženě. Pytlíček se lekl, že jde o něco vážného, a tak se pro jistotu pána zeptal: „Je všechno v pořádku, dobrý muži?“
„Hleď si svýho, ty otrapo!“ odpověděl muž hrubě, nepřestávaje přitom zmíněné paní velmi specifickým způsobem ubližovat. „Nevidíš, že mám na pilno?!“
„Promiňte, nevšiml jsem si, že jste pilný,“ omluvil se upřímně Pytlíček.
„Jedná se o násilí, že?“ ujišťoval se potom.
„Abych řek pravdu, ty libový ňoumo,“ odpovídá muž mezi těžkými vzdechy, „jedná se přímo o znásilnění!“
„Znásilnění?! Paráda! To je jak v biografu! – Mohl bych se chvíli koukat?“
„Dobře, ale jenom chvíli,“ dovolil mu pán. Zřejmě nebyl tak nepřístupný, jak se zprvu zdál. Vlastně takhle s kalhotami u kolen a obrácen chlupatým zadkem přímo k Pytlíčkovi vypadal věru přístupně. Zato ovšem ta paní! Jéje! To byla nějaká netykavka! Vždyť místo aby Pytlíčka aspoň pozdravila, křičela jako o život a tomu pánovi, který se na ní tolik snažil – považte! – dokonce nadávala, vůbec s ním nespolupracovala a že by nakonec hodlala poděkovat, to se také nezdálo – zkrátka neprojevovala ani tu nejmenší vděčnost za pánovo veliké úsilí!
„Ta je nevstřícná, až to bolí,“ zamumlal si Pytlíček pod vousy, kroutě přitom velmi odmítavě hlavou. Takové chování totiž neměl rád – a lidé, kteří je projevovali, pozdávali se mu ještě méně.
Ubohému pilnému muži přirozeně nezbývalo, než aby bil ženu do hlavy pěstí – rána od rány silněji a silněji – a vykřikoval při tom jakési nadávky a výhružky, jako kdyby i on sám byl snad nějaký hulvát…
„Máte to těžké, že?“ Pytlíček s pánem opravdu soucítil. Dokonce mu z jeho jemných úst unikl soucitný povzdech.
„To teda mám! Že sem se na to radši nevyprd! – Tumáš!“ a zas ženu silně uhodil. Té už delší dobu tekla krev.
„Paní je zraněná…“
„Poněvadž je nešikovná,“ vysvětlil Pytlíčkovi dobrý muž.
„Aha. Asi se zbytečně zranila při tom, jak jste ji opakovaně uhazoval svou silnou sportovní pěstí.“
„No bodejť! Určitě to bylo nějak tak…“
„To je smůla,“ vzdychl Pytlíček.
„A proč?!“
„Totiž, je mi to líto, ale budu už muset jít, poněvadž když vidím krev, dělá se mně špatně. Jdou pak na mne mdloby.“
„Ale ne! Zůstaňte ještě chvilku, prosím,“ přemlouval jej muž – dostal arci jistý nápad.
„Vám se líbí moje společnost?“ zeptal se Pytlíček podiveně i potěšeně zároveň. Většinou jej totiž lidé od sebe jenom odháněli. Někdy dokonce velmi důrazně.
„Ale jistě!“ hrál to na něj muž. „Ve vaší společnosti se člověk cítí tak povzneseně! Vidíte: skoro mi ani nevadí, že ta žena už je mrtvá; prostě se snažím dál – holt takový vy máte na člověka dobrý vliv. Zůstaňte ještě chvilku! Prosím!“
A pytlíček se uvolil zůstat i přes onu velikou nevolnost, jaká se o něj už pokoušela. Nu, to víte: ona taková ženská se zkrvavenou hlavou a sraženým vazem, to není moc vábný pohled. Navíc, když se už od začátku tvářila tak kysele.
Teprve pak to Pytlíčkovi došlo! „Té paní se to nelíbilo, viďte?“ zeptal se pána, aby si svou čerstvou domněnku ověřil.
„Hele, mladej, já nevim,“ odpověděl on. „Abych řek pravdu, mně je to úplně fuk. Já si prostě vodjedu to svoje a o víc se nestarám. Já si myslim, že je to tak lepší, než abych každýho votravoval s dotěrnýma otázkama, jestli se mu něco líbí nebo ne. Prostě na to hupsnu – buch, buch, buch – a je to! – Líbí? Beru! Nelíbí? Tak mi vlez na záda!“
„No jo, chlap na svým místě! Pane, vy jste zkrátka charakter! To je dneska už málokdo.“
Zatímco však Pytlíček tak dobře mluvil, pomalu omdléval. Bylo mu slabo a kolena se mu třásla. A pak žbuch! Omdlel docela.
„Hahá!“ zasmál se muž a zanechav své kratochvíle, vrhl se na nehybného Pytlíčka. Stáhl mu kalhoty a … – Jestli teď očekáváte, že mu udělá něco podobného jako prve oné paní, tak se za sebe styďte a zamyslete se, kde se stala chyba! Zřejmě to bude ve vaší výchově; asi nějaká špatná zkušenost z dětství. Je mi vás líto, že jste tak perverzní, a děkuji pánu bohu, že já jsem se vyvinul normálně, a tudíž mi takové zvrácenosti vůbec nepřijdou na mysl. – Samozřejmě ten muž udělal jenom tolik: narafičil nebohého pana Pytlíčka se staženými kalhotami do polohy in flagranti a rychle se ztratil.
A co dál, ptáte se? Nic zajímavého. Pytlíčka zanedlouho načapali ve zmíněné poloze. Byl spravedlivě odsouzen za brutální znásilnění s vraždou navrch, pověšen, utopen a rozčtvrcen.