Smolař Kája

Starej Rumpál, křestním Bohouš, takže teda Bohouš Rumpál, povídá jednou svojí drahé půlce: „Podívej, mámo, zdá se mi, že je ten pravej čas říct si to na rovinu.“
„A co jako?“ zajímá se Miluna svým odpudivým nosovým hlasem.
„No, však víš – to o našem Kájovi.“
„Aha, tak o tom,“ Miluš trochu zchřadla. „Tak začni a já se přidám.“
„Chrchlmm, chm…,“ rozkašlal se trochu Bohouš – měl totiž tuberu – a pak říká: „Mám už delší dobu takovej dojem totiž, že to naše dítě je úplně dočista blbé, vůbec nic neumí, je k ničemu a zbytečné.“
„Hm, no jo,“ povzdechla si Miluna, „a navíc je ošklivé a špatně vychované a …“
„Za to si ale může sám!“ zdůraznil ihned Bohouš, aby v tom bylo jasno.
„Nepřerušuj mě!“ okřikla ho stará.
„Promiň, já jenom, že…“
„Tak kdo teď mluví, hyml hergot? Já nebo ty?!“ prskala ta fúrie.
„Ale to víš, že ty, drahoušku. Tož teda mluv, já už budu zticha.“
„A kde sem to vlastně přestala?“
„Si myslim, žes byla u toho, jak je ošklivej a špatně vychovanej,“ napověděl Boža.
„Aha! Jo, to je vono. A taky má plíseň na nohou!“
„No nepovídej,“ podivil se otec, „to jsem vůbec nevěděl.“
„A hemeroidy!“
„Až tak?!!“
„No jo. Doktoři taky povídali, že prej už se mu to tam nějak zanítilo nebo co. A šmarjá, sem si všimla, jak sme tam tuhle s Karlíkem byli, kolik ti páni doktoři znaji těch latinskejch názvů! To je teda něco, Bóžo!“
Bohouš se trpce zatvářil, s velkou vážností položil svou chlapskou mozolnatou dlaň na vrásčitou babskou ruku své ženy – to aby ji uklidnil – a povídá: „Vím, jak je pro tebe těžké o tomhle mluvit, Milunko. Ale prosím tě, neodbíhej od tématu. Vždyť je to tak důležité! Jde přeci o našeho synka!“
„Hmm, máš pravdu,“ vzdychla stará matka a jak tam tak spolu seděli na lavičce při stěně domu a stíny se dloužily, byla z toho celá nějaká rozesmutnělá. „Co z toho našeho kluka bude, táto? Všiml sis už té ošklivé bradavice, co mu vyrašila na tváři?“
„Chrhhhhlllchmhmm,“ zase ta tubera. „Cože? O tom jsem taky nevěděl!“
„Dyť to seš celej ty!“ probodla ho vyčítavým pohledem. „Poslední dobou se s Kájou vůbec nevídáš. A vůbec nikdy sis s ním ještě nepromluvil hezky z očí do očí jako chlap s chlapem!“
„No, né že bych jako nechtěl, ale to víš: trochu mně vadí, že mu chybí ta žaludeční záklopka, nebo tohlencto, jak to ty páni doktoři poudali, a že mu teda de všechno to smradlavý z břicha rovnou jako z pusy. Nó, to mi trošinku vadí, to jó. Ale jinak ho mám rád!“
„Já taky. A moc!“ pravila žena.
Načež chvíli seděli potichu.
„A co ten jeho nádor, Miluš? Je to lepší?“
„Prorostl už přes oko a tlačí mu prej jako nějak na mozek nebo co, ale doktoři řikaj, že prej to zatim nevadí, páč je ten kluk stejně už blbej jak poleno a na ty, jak voni řikaji, migrény, nebo co, je už zvyklej, páč těma trpí taky odmalička – asi to bude vod tý doby, jak si ho ještě mlátíval do hlavy, taťko.“
„No jó! Tehdá, to byly časy!“ zavzpomínal starej Rumpál a oči najednou tomu starýmu mrzotuovi zářily, že by ho člověk ani nepoznal. „Ach jo! To už se nám nevrátí! Jéjejejééj!“
„Krucinál fagot! Nech toho, táto, nebo mě zas rozbrečíš! Víš, jak jsem na tyhlencty nostalgický věci citlivá!“
„Crhmph… chrchly… chmm… No jo, promiň Miluš.“
Ale přestože to manželovi vytkla, stejně se Miluna do vzpomínek ponořila: „Jojó, to bylo tehdá moc moc jiný, když byl kluk eště maličkej, ty ses mu v tý době ještě nevyhejbal a bral sis ho k sobě do pokoje aspoň třikrát denně…“
„Abych ho zmlátil…,“
„Dyť řikám, to bejvaly časy! A jak sme si večer pěkně lehnuli do postele všichni společně a tys Kajdu hladil a dělal mu takový ty různý humoreskní věci, třeba s pindíkem, nebo tak… jéje! To byla náramná švanda!“
„Hahahá! To teda jo!“ souhlasil Boža a byl rád, že se Miluna směje. Poslední dobou to totiž dělala dost málo a u Rumpálů v chalupě byla taková nějaká ztěžklá a zatuchlá nálada.
„Ale tohle si poslechni, táto! Že prej nějakej ten doktor povídal, že prej to jako nebylo dobře, když sis s nim takhle hrál.“
„Ale prosim tě!!! Snad tomu i ty nevěříš!? To sou takový hnusný závistivý řeči!“ rozčílil se Rumpál, až se z toho zas rozkašlal. „Chrmpffff… chrrr… Pliv! A eště snad někdo bude povídat, jako prej tuhlenc Toník v hospodě, že našemu Kájovi ten pindík upad kvůli tomu! To sou teda ale fakt hnusný pomluvy, to teda jo! Závidí nám, že máme synka rádi! Fuj!“
„Ba že,“ stála věrná žena za svým manželem. „Jako kdyby všichni nevěděli, že to má Kája z tý lepry, ze který mu přece odpadla už i jedna strana obličeje. Přece ta druhá než ta, co na ní má ten nádor.“
„A na který straně má tu novou bradavici?“ zajímal se starostlivý otec.
„Tu má přece na tý tváři, ze který mu maso slezlo, v tom jedinym místě, kde špetka kůžičky ještě zůstala.“
„Ahá! No tak aspoň vim, jak Kája teď vypadá,“ pokýval hlavou Boža.
„Jak dlouho jsi toho kluka vlastně neviděl?!!“ zpražila ho žena jedním z mnoha svých tvrdých pohledů.
„Nóóó, ehmmm,“ vykrucoval se starej Rumpál. „A hele! My tu vedem zas ňáký takový řeči a přitom sme chtěli mluvit vo něčem jinačim!“
„Jak jinačim? Chtěli sme mluvit přece o Karlíkovi. Nebo snad né, safra?“
„Ale to jó. Chrmmhhhpfff… Uf! Jenže vo něčem dost důležitym, co se ho teďkonc jako dost tejká!“
„Hm? A vo čem?“ přemýšlela Miluna. „O tom, že mu měknou kosti a tuhnou klouby? Né, o tom sme přece mluvili minule, jak nám to přišlo poštou – ty výsledky prohlídky přece.“
„Krucinál, mámo! Vo to tuď vůbec nejde!“
„Takže ani o to, jak ten šramot na plicích…“
„Ne! O nic takovýho!“ řekl Rumpál se vší rozhodností.
„Hmmm…“ ztichla žena, „tak to bude něco vážnýho. O co teda jde, taťko?“
Rumpál se trochu nadechl, důležitě pokýval svojí šedivou hlavou a povídá: „Zkrátka a dobře, mámo, kluk už je dost starej, aby se postavil na vlastní nohy, jak se řiká! Přece ho tu nebudem vydržovat do soudnýho dne! Chrchllllmph… pfuj!“
„Hmm,“ zasmušila se milující matka, „tohle nechám na tobě, taťko. Ty jsi hlava rodiny. A máš pravdu, klukovi bude brzo jedenáct a čtvrt a my ho tu furt krmíme ze svýho, jako kdyby byl malej.“
„No právě, a navíc teďka, když sme si koupili to třetí prase, tak pro Kajdu už nezbude žádnej šrot. Čtyři hladový krky bysme těžko podělili. Dyť to víš sama, že už takhle měl Kája papu nanejvejš jednou za tři dni.“
„No jo a navíc je to kluk hladová, páč jak má tu tasemnici, tak…“
„Poslouchej, mámo!“ zvolal Bohouš Rumpál, „kluk prostě musí z domu!“
„Dáme ho teda někam do učení?“ zeptala se opatrně stará Rumpálová.
Boža na ni tak pokradmu vložil očko, jestli to jako myslí vážně: „Děláš si legraci, mámo?!! Víš, že teď probíráme vážnou věc přece!“
„No jó, ale myslela sem, že třeba kdyby se učil sběračem tohlenctoho jako, ehm, fekálií, tak by to třeba pochopil a mohl by v tom bejt časem eso.“
„Jak časem, Miluš? Chrchlll… uh! Dyť ten nádor ho zabije prej asi do dvou let. A stejně, tohle neni ani žádná pořádná chlapská práce! To by se mu holky smály a nemoh by si žádnou hezkou namluvit, aby s ní založil rodinu, a byl by pak osamělej a smutnej. Tohle by jsi snad chtěla?! Takovej hnusnej život by jsi mu přála?!!“
„I to víš, že né, taťko! Nedej bůh!“ zalomila rukama Miluna. „Dyť víš, že já chci pro toho kluka jenom to nejlepší!“
„Jo! Chrchlllmh… hmmpffr… já taky. Takže už sem promluvil s Pepíkem Horkovců, jestli by moh náš mladej vyrazit na sezónu do kamenolomu s klukama z lapáku.“
„No teda! A co na to Pepík?“
Táta se vší hrdostí na to: „Že prej jo! No, věřila bys?! Tak sme si na to plácli, připili sme si jako na mladýho, ať se mu tam daří, a zejtra kluk vyráží!“
„Jůůů! A to ho vezmou mezi sebe do vlaku?“ divila se stará Rumpálová. „Na celou tu dlouhou cestu?!“
„No, skoro i jo! To víš, tomu sem se taky divil. Že prej může jéct klidně na střeše a dokonce ho tam přivážou, aby nespad.“
„No teda, chm, chm, chm,“ nemohla tomu věřit máma, „že by ten náš kluk přece jen někde našel uplatnění? – A poslouchej, táto: neni to těžká práce tam v tom kamenolomu nebo co?“
„Ale nóóó, to víš, že trochu se kluk bude muset hejbat, no. Ale to máš jako v každý práci. A hele, vono to nebude tak horký, páč prej voni pracujou jenom vod rána do večera a když už je úplná tma, tak že si prej můžou někdy i lehnout někam mezi kameny a v pohodě se vyspat. – Chrmmm… Pliv! Ble! takovej hnusnej hlen!“
„Aha, aha,“ říkala Rumpálová a snažila se představit si, jaký život teď její milovaný synek povede. Neuměla si to sice představit nějak zvlášť dopodrobna, ale stačilo jí myslet na svého malého Kajdu jako na člověka, který má práci a třeba má na sobě i nějakou tu pracovní uniformu nebo aspoň holínky nebo tak něco, a hned by se samou pýchou snad zbláznila.
„Akorát poudal Pepík, že sou ty vězni takový jako vobčas vostrý k novejm lidem a že když někdo prej taklenc nějak jako nezapadne do koulektivu, – vyčnívá jako a vybočuje – nebo co, tak že mu prej dělaji tuze zle. To je prej nějaká šikana, nebo cosi tohlencto.“
„Cožé?“
„No já taky nevim, voni tam tomu takle prej řikaji a je to tam asi dost voblíbený, páč i Luboš, co dělá bachaře s Pepíkem, vo tom v hospodě dost často poudá a chlapi mu za ty historky dycky kupujou panáky, páč to bejvá někdy fakt bžunda. He he he!“
„Aha, ahá! No jo, tak to von ale Kája si na to dá pozor, viď?“ ujišťovala se máma.
„Chrchl…! Eh! Fuj! – No bodejť! Neměj strach mámo, dyť von si nějak poradí, ne? Dyť přece už neni malej – s tim třetim zanícenym hrbem má na výšku už asi šedesát osm centimetrů! A bude to pro něj i dobrý – takovej koulektiv jako, páč jak my ho vodmalička skrejváme furt ve sklepě, kvůli tomu, jak je vošklivej, tak se zatím nemoh moc naučit takovýmu tomu lidskýmu… no víš co myslim – aby měl tu jako vyřídilku, jak se říká, ne?“
„No jó, kluk se tam mezi těma tvrdýma chlapama aspoň trochu votrká, viď?“
„Přesně tak. A bude z něj konečně porádnej mužskej! Tak víš co, mámo? Běž mu sbalit ňáký věci, ať může zejtra hned vyrazit. Dej mu s sebou zrezlou plechovku s trochou šrotu a šlupek, co zbyly po prasatech, ať má kluk co zakousnout po cestě, a půjč mu i ten děravej pytel, co bejval na brambory, ať má do tý zimy aspoň něco teplýho na sebe, a řekni mu, až ho budeš vyprovázet, že taťka ho pěkně pozdravuje, a že na něj jako moc myslim a sem pyšnej a tak... znáš to…“
„Tak jó, taťko, to on bude strašně rád! Něco takle krásnýho si mu eště nikdác nevzkázal!“
„Hm, to víš… chrchllllmhh… Pf…! Uf! Sem z toho dneska takovej ňákej celej naměkko.“