PROCHÁZKOVÁ II

***

Jdu do Zoo, ne na furt, jen se podívat. Vstup sto.
Zase jsem ušetřil. Důchodci to mají za pouhých sedm desetikorun.
Suma sumárum, manželka, dcera (taky žena) a ten její kolík.
Vyplázl jsem čtyři kila a máchnul rukou.
Babka se usmívala, cpala železo do kapsy a měla blbý řeči, jako například,
příjďte zas, pane.
Kdyby věděla, ale o tom někdy jindy.

Maminka mi vyprávěla.
Taky jsem míval babičku, někdy dokonce dvě. To jsem byl malý a zlobivý, to mi vydrželo.
První se to nedozvěděla, odešla dřív, než jsem se nadál.
"Mami, pamatuju. Ležela v kuchyni pod duchnou a vypadala jako křeček, mrtvý. Au."
Ta druhá přikládala do kamen, husu cpala šiškami. Když umřela, dostali jsme maso,
sádlo s játry, játrama jak říkávala babi.
Jo, abych nezapomněl.

Za branou lidi tam a zpátky, stánky na fronty i s občerstvením na bázi coca cola.
Zvířena nikde, jen holubi zobali odpadky a místo kontejneru hroch. Pochopitelně plný.
Plameňáci, zamutovala dcera a vytrhla mi foťák z ruky. Zapálil jsem si a čekal.
Po digitalizaci těch růžových ruďochů a jednoho jiného, jsme se vydali do údolí.
Šipka nás neomylně zavedla k opicím, jen jsme nějak záhadně minuli plazy,
medvěda, co ještě nevím a já přestal chodit.
Posadil jsem se na lavičku, dělal opičky na šimpanzí samičku. Po chvíli ji to přestalo bavit.
Donesli mi colu na zapití, polkl jsem a šli jsme dál.
Za nějakou budovou koukaly krky a opodál v podhůří tráva s exkrementy.
Viděls velbloudy, zaskočil mě ten její. Jo, ale to už je dávno, synku. Tvářil se, jako by je nikdy neviděl.
Tu máš brýle dědku, řekla manželka a mile se ušklíbla. Mám rád, když se směje.
Jééé hrbatci a kde jsou hory, vyprskl jsem.
Raději mě střídavě vedli za ruku, koupili zmrzlinu na pobryndání, fotili a říkali,
že si to doma prohlédnu v klidu na plazmě.
Ještě pamatuju slůňátko Rashmi, vůbec tak nevypadalo a ...
Můj pes tam nebyl, nedivím se, volně pobíhat se nesmí.

Kam půjdu příště? Nevím, jestli mě pustí.

MAXíííí

***