Odkud přicházíme..a tak dále

Zaklapla jsem knížku o včelích medvídcích a vstala z postele:"Dobrou,Vojtí." "Kari,chtěla mě maminka,nebo ne?" Zase jsem si sedla zpátky.Na takovýhle otázky jsem už zvyklá."Jasně,že chtěla,jinak bys tady nebyl,ne?" "No ale co když jsem už byl v bříšku a maminka mě už nemohla dostat ven?" "Do toho bříška jsi se dostal proto,že to maminka chtěla." "Ale jak jsem se tam objevil?" Ne že bych tuhle otázku nečekala.Celej náš rozhovor směřoval právě k tomuhle.Děti prý chápou věci rychleji,když jim je předvedete na konkrétních příkladech.Tak jsem se o to pokusila.
"Pamatuješ si,Vojto,jak v Zoo byl ten obrázek dvou žabiček?Jak byly na sobě?Tak takhle je to i u lidí."
Skoro jsem si myslela,že jsem to zvládla,že mám vyhráno.Pak jsem si ale všimla Vojtiškovo vyděšeného výrazu.Zamračil se.
"A to jako že k nám přišel žabák?"řekl s jasným výrazem NEDĚLEJ-ZE-MĚ-BLBCE-KDYŽ-UŽ-JSEM -VELIKEJ.
"Ne,žabák ne."protestovala jsem bezmocně "Táta."
Teď už se ušklíbl tím způsobem,který říkal"Vždyť jsem to věděl celou dobu,že mi kecáš" a pak jedinou větou zpochybnil základní předpoklad lidské existence:"Hm,a to ti jako mám věřit,že se táta rozplácl na mámě a byl jsem z toho já?"