Jedno ráno na poště-5

Vedoucí Robert Stehlík vstoupil na halu a hned jeho pozornost upoutal skluz, který byl ucpán velkými balíky. Byl překvapen, že nikdo není pod ním u pásu.
„Sakra. Co je to tady za binec!“ řekl si a rázným krokem vykročil podél pásu ke skluzu. Když k němu došel, tak chvíli hleděl na zpříčené balíky. Poté spatřil za skluzem vozík, z něhož vyčuhovaly nohy. Hned k němu došel a uviděl hromadu pytlů. Z pod nich se ozývalo chrápání.
„Haló! Vstávejte!“ vykřikl a odhrnul několik pytlů. Pak uviděl blaženě usmívajícího se Tomáše Blažeje, kterému se asi něco hezkého zdálo.
„Co mi tady chrápete!“ rozkřikl se a zatřásl s ním. Blažej otevřel nejdříve jedno oko a poté druhé.
„Áááá.. co se děje? Hoří snad?“ zeptal se ho zívavě Blažej.
„Jak to, že ty balíky nejsou na pasu roztříděný?!“
„Asi protože je nikdo neroztřídil.“
„Vokamžitě je roztřiďte!“
„Mně už padla. Jsem tady vod včerejšího večera vod sedmi. V tuhle chvíli mám po pracovní době.“
„Tak budete mít přesčas!“
„Ten mám pořád a nějak to na vejplatě není vidět.“
„To bude vidět! To vám garantuju!“ vyhrkl vedoucí a naskočil na pás, načež oběma rukama uchopil jednu zpříčenou zásilku na skluzu.
„Aby jste viděl, že mám soucit, tak vám s těma balíkama pomůžu,“ řekl, načež se zásilky na točitém skluzu pohnuly. K jeho překvapení velmi rychle a než se nadál, dopadly na něho hned dva balíky. Poté se ozval jeho výkřik, který zanikl v rachotu sjíždějících zásilek. Blažejovi se opět klížily oči, přičemž se zavrtával mezi pytli hlouběji do vozíku a nevnímal řítící se masu balíků. Přitom jedna ze spadlých zásilek svou hranou zavadila o zelený knoflík na boku pásu a ten se dal do pohybu.
Ve stejnou dobu Jan Mráček a Jiří Kolář si užasle prohlíželi nezvyklou zásilku v podobě dvojkola.
„My za chvíli budeme doručovat motorky,“ řekl Kolář.
„Jel si někdy na dvojkole?“ zeptal se Mráček.
„Já tedy nikdy,“ odpověděl mu.
„Já taky ne. Co kdybychom ho vyzkoušeli?“
„No, proč ne.“
Oba poté nasedli na sedačky dvojkola a za okamžik se rozjeli napříč halou za všeobecné pozornosti ostatních pošťáků, kteří je hlasitě začali povzbuzovat, jakoby jeli nějaký závod.
Směnová vedoucí Marta Blažková jim však o chvíli později neprozřetelně zastoupila cestu. Mráček sedící vpředu dvojkola nestačil ani vykřiknout a už se ocitla na přední části kola. Za jejího jekotu dojeli až na konec haly. A to přímo k místu, kde končil pás, po němž jelo velké množství zásilek. Vzápětí na to následoval náraz do kupící se hromady balíků.
„Pomóóóóc! Zastavte mne..!“ křičel vedoucí Stehlík, který jel na pásu a měl na sobě naražený obrovský pytel, z kterého se sypalo peří. Za okamžik dopadl na velkou hromadu balíků za koncem pásu, v niž se zmítala trojice těl. I on se počal zmítat a peří se rozlétlo všemi směry. Křik přilákal ostatní na hale, kterým se naskytl nezvyklý pohled. Zároveň do haly vstoupili i zvědavci zvenku, kde vál silný vítr. Vzniknuvší průvan se prohnal halou a v následujících okamžicích to na hale vypadalo jako při peříčkové vánici, ve které pobíhaly modré postavy pošťáků. A zanedlouho se náhodní kolemjdoucí kolem pošty nestačili divit, když od poštovní budovy díky větru sněžilo peří.