Jak jsem trpěl školní docházkou

Jak jsem trpěl školní docházkou.

Hlavním důvodem k tomu bylo, že jsem musel za trest sedět v první lavici vedle spolužačky Janečkové, která terorizovala celou třídu a přiváděla učitelky k zoufalství.

Výše zmíněná slečna pocházela ze známé komediantské rodiny Janečků, ve svých šesti letech hrála v cirkuse na dvě trumpety současně tenkrát oblíbenou píseň „Třešňový květ“ balancujíc přitom na válečku s prkýnkem a později, když byl cirkus zestátněn a její rodiče provozovali jízdu na oslech pro děti (námi zvaný „Oslodrom“), poháněla bičem oslíky dokola, což jí vysloužilo přezdívku „Oslí hlava“.

Školu navštěvovala jen sporadicky, aby se mohla věnovat umění, neboť podle vlastních slov počítala se světovou kariérou a vzdělání proto považovala za nepotřebné, takže když jsem se s ní ve třetí třídě setkal, bylo jí asi třináct let a všechny spolužáky převyšovala přinejmenším o dvě (oslí) hlavy.

Svým fyzickým vzhledem a vizáží připomínala křížence yetiho a gorily, v lepším případě potom mongoloidního neandrtálce, nutno ještě dodat, že měla přístup k matčiným šminkám, které neodborně nanášela na svou pokožku, především přední části (oslí) hlavy. Outfit doplňovala natupírovaná hlava, halenka s dekoltem a odvážná minisukně, ze které vyčuhovaly nohy v silonových punčochách se švem, na kterých stále utíkala oka.

Tomu, že to dotáhla do relativně vysokého ročníku, vděčila ctižádostivým učitelkám, které si tenkrát daly závazek na stoprocentní odchov svěřenců, takže ji do třetího ročníku protlačily navzdory některým jejím zásadním nevědomostem.
Ale lež má krátké nohy a na podvod se přišlo.

V té době totiž neustále probíhalo jakési lékařské ošetřování dětí, pamatuji si, jak jsme si do školy museli přinést lžičku, potom jsem stáli ve frontě a nakonec jsem dostali na lžičku rybí tuk, který jsme museli polykat pod odborným dohledem.
Jednou z těchto ozdravných akcí bylo i vyšetření zraku, které probíhalo za použití velké tabule s písmeny, která se neustále zmenšovala, oční lékař vždycky začínal s malinkými písmeny a určoval počet dioptrií podle posledního správně přečteného písmene.
I v případě Janečkové postupoval tedy svým osvědčeným postupem a ukazoval na malá písmena, když nereagovala, na stále vetší a větší, skončilo to tím, že nemohla přečíst ani to největší a lékař jí na základě zjištěné skutečnosti předepsal brýle, které vzhledem k vysokému počtu dioptrií připomínaly spíše dna skleniček od jogurtu s obroučkami než optickou pomůcku na lepší orientaci.

Po několika dnech se do školy dostavili rodiče výše zmíněné slečny a protestovali proti nošení brýlí, neboť podle jejich názoru měla jejich dcera oči jako sova a viděla jako ostříž, při jejich použití ale tápala a narážela doma do nábytku. Z jakého důvodu má tedy používat zrakovou pomůcku.
Jak se po dlouhé a bouřlivé diskusi vysvětlilo, problém nespočíval v ostrosti zraku ale v tom, že Janečková navzdory návštěvě vyššího ročníku ovládala písmenka stále ještě jaksi velmi nejistě a neuměla je s jistotou interpretovat, což ani zkušený oční lékař nemohl předpokládat.

Na obhajobu Janečkové musím dodat, že mě zásobovala americkými žvýkačkami, protože jsem jí dával opisovat, nicméně od té doby zastávám názor, že první pračlověk se musel jmenovat Janeček.