VIDLIČKÁŘ - léčitel

VIDLIČKÁŘ [Vandule]
-------------------
Na mé četě pracovala jedna paní a navrhla mi, že má velmi dobrého léčitele, který prý už pomohl mnoha lidem a léčí i její maminku se zády. Jestli chci, že mě k němu objedná.

Souhlasila jsem.

Přišel den a hodina objednání. Rychle jsem oběhla klienty a hurá k němu.

Otevřel mi malý, tlusťoučký pán a s tajemným výrazem ve tváři mě dovedl k malé kabince, zakryté závěsem, kde trůnilo starodávné křeslo.

"Sem si, prosím, sedněte a meditujte", oslovil mě šeptem.

Potom se vytratil do vedlejší místnosti.

"Ták, kdepak máme ten problém", spustil tam zpěvavým, mazlivým hlasem na pacientku.

"Zlobí mě ledviny", odvětila ona. "Tak se na to podíváme", zpíval dál.

Chvíli ticho a potom: "auuuuuuuu, to boooolíííííííí!!", naříkala paní. "To nic, klid, to bude jen chvilička, pak se vám uleví,", tišil jí.

Chvíli bylo ticho a zase její zoufalé:"auuuuuuuuuuuuu"!!!!

"Ještě to bolí"?, tázal se udiveně. "Ano, bolí", odpověděla plačtivým hlasem.

Po chvíli ticha se opět ozval: "Ještě to bolí? Ne, pípla.

Co mělo - odešlo", prohlásil na to léčitel slavnostním hlasem.

Dáma odešla a on si přišel pro mě. Můžu vám říci, že jsem měla co dělat, abych neutekla.

V jednom křesle už seděla starší paní, u ní manželka léčitele, v ruce držela vidličku na provázku, a tou tlačila paní do zátylku. Paní syčela bolestí, ale držela jak ovce.

Já byla usazena do druhého křesla, a pan léčitel mě požádal abych si stáhla vepředu kalhoty. Pak sáhl po vidličce na provázku, zajel hodně nízko pod kalhotky a zapíchl mi vidličku do břicha.

"Auuuuuuuu", zařvala jsem jak raněná srna,"to bolííí!!

Klid paní," hovořil ke mě tichým, podmanivým hlasem.
"Vydržte ještě chvíli, brzy to přestane" a zapíchl vidličku ještě víc.

"Auuuuuuuuu, pořád to bolíííííííííííí!!", kroutila jsem se bolestí.

"Ještě to bolí"? zeptal se udiveně a opět přitlačil na vidličku.
"To já nedělám," povídal mi omluvně, "to vidlička sama", dodal ještě.

Pud sebezáchovy mi ukázal východisko. Přemohla jsem další bolestné zaúpění a zatnula zuby.

"Bolí", ptal se.
"Nebolí" pronesla jsem se sevřenými zuby a počítala andělíčky.

Slavnostním hlasem pronesl: "Co mělo - odešlo"

Pak mi prodal malou lahvičku s jakousi podivnou vodičkou za 200 Kč, za "vyléčení" si řekl 300 Kč a s úsměvem mě vyprovodil ze dveří.

Do práce jsem přilítla jako uragán a seřvala kolegyni, kam, že mě to poslala. Vyprávěla jsem jí, co mi všechno ten šarlatán dělal a jak jeho stará tam mordovala nějakou starší paní.

Udiveně se na mě podívala a odvětila:

"Co blázníš, ta paní byla moje máma a chodí tam už půl roku! A moc jí to pomáhá".

Nu, nebýt to od známé, hned bych je mazala udat, ale takhle to nešlo.

Můžu ještě říci, že mě to tedy nepomohlo. Jedině můj mobil, kterého se dotkl rukama, vydržel nabitý místo dvou dnů, čtyři.

Zázračnou vodičku jsem vylila do záchodu a k léčiteli mě už nikdy nikdo nedostane.