Kam s ním?

"Od středy do pátku se bude v našem domě provádět výměna vodovodních trubek", viselo upozornění v informační vitríně.
"Zajistěte si dostatek vody na celý den".
Můj byt byl na pořadí v pátek. Vzala jsem si v práci volno, nařídila budík na sedmou, abych si stačila na svou "hubu" namalovat obličej a letěla se naposledy v tento den důkladně vyprázdnit. Výměna se totiž měla provádět minimálně šest hodin a trubky mám umístěné na WC.
Samozřejmě, že velká ne a nešla. Na případnou malou potřebu jsem si na balkoně připravila ohromný, prázdný květináč, protože kýbl jsem neměla.
No a ta druhá potřeba snad vydrží, zatím žádný náznak.
Pánové instalatéři přišli v devět. Vyrvali dvířka od sloupačky, vyhákli dveře od WC a hlavní dveře od bytu nechali dokořán, aby mohli běhat sem a tam.
Asi kolem poledního jsem začala cítit povědomý tlak v tlustém střevu.
"Jako na potvoru, do prčic!", zaklela jsem jak pohan. Co teď?
Zkusila jsem zazvonit u pár sousedů, kteří již měli dílo hotovo v předchozích dnech, ale smůla. Nikde nikdo.
Ani vyběhnout ven někam do křoví jaksi nešlo, neboť bydlím na sídlišti.
Tak mi holt nezbylo, než se nenápadně odplížit na balkon a tam potupně vykonat, co jsem vykonat musela.
Hoši odešli až v šest hodin. Do té doby jsem musela ještě třikrát!
Ach jo, to byl zase jednou den.