Sázka

Byli jsme mladí a hraví jako štěňata. Ríša se moc rád vsázel o cokoli. Jednou jsem takhle potřebovala pověsit obraz a to jako na potvoru, na betonovou stěnu!
A jak to my ženy "umíme", už včera bylo pozdě.
To byla ovšem pro Ríšu rána pod pás!
"Cože?, vysekat díru, do betonu a hned?!" lkal zoufale, neb neměl chudák možnost si vše "dobře" promyslet a hodiny a hodiny plánovat, jak to vždy dělával.
"Jasně, miláčku, vždyť Ty to přece zvládneš. Takový šikovný kluk", hodila jsem lichotku.
"Třeba potom za to bude nějaká odměna", prohodila jsem s úsměvem.
To zabralo.
"Jo?", zeptal se a hodil na mě psí, zamilované oko.
"Půjdeme do vany?" sondoval kvalitu odměny.
Miloval společné koupání, protože se mu při nich ode mě dostávalo příjemných masáží.
"Co budeš chtít, miláčku", odpověděla jsem s úsměvem.
To už na nic nečekal a honem běžel pro majzlík a kladivo.
Se zájmem jsem pozorovala, jak to bude dělat.
"Víš, Pucko", povídá mi důležitě, "nemysli si, že je to lehké. Takovéhle věci se naučíš pouze léty praxí", dodal ještě vážně.
Přiložil majzlík kolmo na zeď a klepl do něj kladivem. Majzlík odskočil tak prudce od stěny, že Ríša málem koupil zpětný náraz. Ještě párkrát se opakovalo totéž a já už jsem se neudržela a rozřehtala se na celé kolo. Po nějaké dírce na zdi ani vidu.
"Pucko nesměj se, to vážně není taková sranda, jak si myslíš", procedil mezi zuby, celý zpocený a znova bum a znova zpětná reakce.
Vzát se ale nehodlal. Vidina "odměny" mu dodávala sílu i bojovnost.
Když se, asi po sedmém úderu, majzlík konečně trefil do jeho nosu, zaúpěl bolestí a praštil s ním s jadrnou nadávkou do rohu.
Ošetřila jsem mu jemně nosánek, no a co teď? On byl naštvaný, protože tušil, že za nesplněný úkol žádná odměna asi nebude a já, že nebudu moci pověsit obraz.
"To bych chtěl vidět Tebe", zaútočil na mě náhle.
"Co?", vyhrkla jsem se překvapeně.
"No co, chtěl bych vidět Tebe, jak bys to vysekala! To se Ti to posmívá, ale kritizovat umí každý!".
Tak dlouho do mě vandroval, až jsem se rozhodla:
"Tak jo, Ríšo, já tu díru tedy vysekám. A co za to?" Chvíli přemýšlel a potom navrhl:
"Když tu díru vysekáš, dojdu do krámu pro sádru. Když to nevysekáš, dojdeš pro sádru Ty a já si na to seženu vrtačku. Jo a vana bude dvojitá!"
Rozhodnuto, plácli jsme si a já se chystala na tu díru. Posadil se na židli, že mě jako bude sledovat.
"Tak to ne, miláčku, žádné okukování nebude!. Alou ven z pokoje", dodala jsem a vyšoupla ho za prosklené dveře, které jsem pro jistotu ještě zamkla na klíč.
No a teď mě čekal nadlidský, nadženský úkol. Vidina potupy z prohry mi však bystřila smysly.
"Takže, když tloukl rovně, tak majzlík pružil. Musím to vymyslet nějak jinak", dumala jsem.
Zkusmo jsem nástroj přiložila zešikma a lehce do něj ťukla kladivem. Heuréka!!!! Odštípl se kousek betonu!!! No a pak už jsem to měla pod palcem, byla to prostě hračka.
Během 10 minut jsem vysekala slušnou díru na budoucí skobu pro obraz. Stín za sklem dveří zmizel.
Ríšu jsem našla smutného v koutku obyváku.
"Tak, miláčku, můžeš se jít podívat, dílo je hotovo!" nahlásila jsem hrdě.
"A šupiny pro sádru!" dodala jsem ještě malinko štiplavě.
Sádru koupil. Zasadit skobu a zamatlat jí v díře sádrou už zvládl beze mě. Mlčel při tom jako ryba, v očích smutek.
Když už končil své dílo, šla jsem do koupelny a pomalu napouštěla vodu. "Přeci ho nenechám bez odměny, že jo?"