Noční mariáš

Ne, že bych je neměla ráda, ale občas bych s mým milým raději trávila večery trošku romantičtěji. Ale protože jsem ho milovala, snažila jsem se mu splnit vše, co jsem v jeho nádherných očích viděla.
No jo, ale vemte to. Je krásný, vlahý, letní večer. Vy se pěkně se svou láskou něžně omyjete ve vaně a už netrpělivě spěcháte, po té nádherné vanové předehře, do pelíšku rozkoše.
Roztouženě do něj hupnete a ..........."CRRRRRRRRR!!!!!!!!!!!!!!!!"
To potom zoufale zavyjete jako "raněná srna" a svět je rázen černý jako...jako...noc...havran? Ne na tvrdo - černý jako tma v prdeli!
Kolikrát jsme se snažili dělat, jako že nejsme doma, ale kdepak. Na Standíka jsme si nepřišli!
Jakmile doma byla jen kapka alkoholu, neomylně jej cítil na sto honů a už zvonil zvonek jako na poplach.
Tak tedy crnkal a crnkal vždy tak dlouho, až jsme museli otevřít. Říkával: "Já vám dám, milánkové moji, dělat, že nejste doma, hi, hi! Na mě si nepřijdete!"
Vždy proběhl okolo nás do pokoje a už se rozvalil u stolu.
"Tak co mi nalijete dobrého?" ptával se.
Jak my bychom ho raději viděli v těch chvílích třeba i po krk v hnoji!
A já bych mu, křovákovi, nejraději do něj s chutí tu hlavu přišlápla. Otrava vlezlý!
Většinou s sebou měl i svého kámoše Jiříka. No jo, ale nakonec to už bylo celkem fuk, s kolika lidma přijde.
Náš "božský sex" "lehl" pod stůl, na který Standa furiantsky hodil balíček mariášových karet.
"Tak mládeži a jdeme na to!" pronesl vždy vesele a kopl do sebe první sklenku.
"Taky na tom nemusíte pořád ležet, okoukali byste se" dodával a řehtal se jak debil.
Protože jsme byli s Ríšou velcí blbci, nikdy jsme je nevyhodili a trpělivě s nimi hráli mariáš, až do vypití všeho, co teklo.
Tedy vodu ne!!! To by nám Standa rázem odešel do věčných lovišť! (I když zas tak špatné by to nebylo, chi, chi).
Jednou si, ale, hošík ten svůj kokos pořádně narazil!
Ten den jsme se s Ríšou pohádali a on šel z trucu spát. Bylo kolem jedné v noci a já si četla. Najednou bum, bum, příšerný rachot na parapet. (Bydleli jsme v přízemí).
K smrti vyděšená jsem letěla do kuchyně pro obrovský dranžírák.
"Jen počkej, ty parchante zlodějská, já ti uříznu palici" mumlala jsem si a třesouc se strachy, plížila se opatrně k balkónu.
Balkonové dveře se najednou rozrazily (byli pootevřené) a mezi nimi stál......opilý Standa!!!!!
"Nazdar krásko moje!" zahalekal rozjařeně, zakolísal a přistál na čumáku u mých nohou.
"Ty debileeeeeeeeeeee jeden posr................!!!!!" zařvala jsem na něj, nepříčetná vzteky, ještě se třesouc strachem.
"Jdi do pr............!!!!!!".
"No tak, Vandičko, nezlob se na nás" brblal Standa a těžce se zvedal ze země.
"Jirko" volal k balkonu, "je to dobrý, pojď dál!"
Do bytu tichounce proklouzl i Jiřík.
Už jsem se zase nadechla k nějakému říznému přívlastku, když Standa lísavě prohodil:
"Hele, Vandulko, nechceš si zahrát mariášek?"
Dobře věděl, že jsem jím posedlá.
"Dobře Stando" roztála jsem, jako když mávneš kouzelným proutkem.
"Jdeme na to!"
Ríšu jsme se pokoušeli vzbudit marně, tak jsme hráli ve třech.
Lahvinku, tentokrát přinesli hoši.
Hrála jsem jako o život a pěkně je drbala. To víte, já byla střízlivá a oni pod obraz.
Kolem čtvrté ráno bylo vínko vypito a Standa se začal ošívat, jako že by už mohli jít domů.
"Kdepak, milánkové" pronesla jsem tvrdě, "tady pěkně zůstanete a budeme hrát až do rána!"
Tak jsme tedy hráli. Já byla ve svém živlu, nu a když pánové začali usínat, nakopla jsem je vždy jednoduše pod stolem a jelo se dál.
Domů jsem je pustila, až v devět hodin ráno.
Odcházeli zcela střízliví a težce zdecimovaní. V peněženkách jim cinkalo jen pár drobných na dopravu a to jsem jim ještě dala milostivě já!
Od té doby, už k nám, kuliferdové, nikdy nepřišli po osmé hodině večerní.