Brixa, Standa, Jirka a kanoe

Brixa byla překrásná fena Německého ovčáka. Byla jako mé dítě, neboť byla tvrdě vymodlená.
Máma mi nikdy nechtěla dovolit psa a já psy tolik zbožňovala, že jsem si je alespoň půjčovala od sousedů.
V sedmnácti letech jsem ji konečně udolala a to díky tomu, že se bratr odstěhoval.
My s mámou zůstaly sami a ona se začala doma bát, když jsem byla v noci na flámíkách.
Byla jsem ještě učnice a majitelka chtěla za štěně 800 Kčs. Já brala asi 400 Kčs a z toho jsem musela mamce dávat měsíčně půlku.
Nezbylo, než majitelku uprosit, aby mi štěně prodala na splátky po 200 Kčs měsíčně.
Souhlasila a já byla přešťastná.
Tak jsem si domů konečně přivedla vymodlené štěňátko.
V době seznámení s Ríšou a jeho kamarádem Standou a jeho kamarádem Jirkou, byly Brixe 2 roky.
Milovala mužský a do Standy se docela pomátla. To jsem fakt nechápala. Věčně smrděl chlastem.
Jednou takhle přišel a škemral, ať mu Brixu půjčím na dva dny, že chtějí s Jirkou jet na kánoi - už nevím kam.
To se mi tedy opravdu moc nechtělo a Standovi dalo obrovskou práci mě přemluvit. Nakonec jsem se nechala ukecat, ale jen pod přísahou, že v případě jejího ohrožení obětuje svůj život.
Brixa šílela radostí, když její "miláček" vzal do ruky vodítko a pokynul jí, aby s ním šla ven.
Mrcha jedna prodejná! Až mě to bylo líto.
Tak si tak s Ríšou hovíme v totál pohodě, den se už chýlil ke konci, když slyším podivné zvuky za dveřmi. Škrábání, funění a tlumené špitání. Otevřu dveře a zírám!
Do bytu šťastně vlítla Brixa, oklepala se a já se mohla jít vykoupat.
Koukám na kalhoty, celé od bláta, když v tom mi pohled padl na dva páry bosých nohou u prahu.
Zvednu oči a až jsem nadskočila! Zírali na mě dvě šíleně ušmudlané příšery v zablácených, mokrých hadrech.
Rychle jsem chtěla bouchnout dveřmi, když jedna z nich prosebným hlasem promluvila:
"Vandi, pusť nás, prosím dál. To jsme my, Standa a Jirka!
Ježkovy voči!" vyhrkla jsem s úlevou.
"Jak to vypadáte? Co jste proboha dělali?" sypala jsem na ně jednu otázku za druhou.
"No pojďte dál, ať se nenastydnete, vy blbci pitomí!".
To už jsem řvala.
Klukům jsme dali na převlečení Ríšovo oblečení, uvařili jim horký čaj s rumem a usadili do křesel.
"Tak pánové a sem s tím!" poručila jsem netrpělivě.
Hlavou se mi honily divoké myšlenky, co všechno se mému miláčkovi mohlo přihodit s těmi vypitými makovicemi.
"Já za nic nemůžu, Vando, přísahám!" začal se obhajovat Standa.
"To tenhle blbec vygumovanej!" pokračoval a ukázal na Jirku.
"Představ si, vlezli jsme do kanoe, když se mu, volovi blbýmu, začalo chtít chc...! Chtěl jsem přirazit ke břehu, ale Jirka na to, to nemusíš.
Nejsem přece žádná guma, povídal ten debil. Čumím, co chce dělat. A představ si, Vandulko, to hovado si stouplo na kraj kanoe a rozeplo poklopec. No a jak se tak nahnul, aby do ní nenach..., neudržel rovnováhu, a když padal po držce do vody, převrátil loď! Zůstalo mi tam všechno, zaslzel smutně. Občanka, prachy, no prostě všechno!
Ty debile!" zvolal vztekle na Jirku.
Jiřík seděl schoulený v rohu křesla, pohled zabořený na své bosé nohy a ani nedutal.
"No hele kluci, chlastat jste holt měli, až po jízdě kanoí, to je vám, doufám jasné. Pořád vám říkám, že při chlastání máte sedět pevně na prdeli! Ale takovým hovadům, jako jste vy dva, se to může říkat od rána do večera a stejně je to k ničemu! Domů hezky pocapete bosí, nebo si můžete jít vylovit ty vaše utopený křápy do Vltavy! A řeknu vám, že máte oba obrovské štěstí, že se mojí Brixičce nic nestalo! To si pište, že bych vás podřízla jako kuřata!"
Při tom nemilosrdném kázání jsem láskyplně hladila svou psí holčičku a děkovala nebesům, že z toho vyvázla jen vykoupáním.