KARDINÁLNÍ TRAPAS

Časně ráno cestující většinou vyhlížejí rozespale. Jedni do posteleteprve směřují a druzí z nedospalosti. Nevlídná atmosféra byla ještě umocněna přítomností revizora, který důstojně, přiměřeně vážnosti svého úřadu,
nenápadně postupoval mezi cestujícími, aby nevyplašil případné potencionální černé pasažéry.
Došel až k jedné z mála dvojsedaček, kde se sedí naproti sobě. Po směru jízdy skoro neseděla, ale spíš se jen nadnášela mimořádně půvabná, podle poslední módy elegantně až výstředně oblečená žena středního věku, které ostatní svět byl viditelně lhostejný. Neskrývaně otráveně vyndala z kapsičky jakéhosi bolerka cestovní doklad a bez zájmu a s pohledem mimo něj, ukazovala jízdenku revizorovi. Její nadřazenost byla však vzápětí potrestána.
Co čert nechtěl, současně s jízdenkou nechtíc vytáhla z kapsičky i naaranžovaný kapesníček z mimořádně lehkého materiálu. Chvíli kroužil vzduchem jako papírová vlaštovka, aby k dovršení zla doplachtil přímo do středu klína naproti sedícího, na prvý pohled velmi odporně vyhlížejícího muže. Ten zřejmě po probdělé a alkoholem prosycené noci, měl právě teď asi půlnoc. Jeho hluboko předkloněná hlava se jízdou volně komíhala.
Sebevědomá, teď už i nešťastná dáma okamžitě zbrunátněla, protože
pochopitelně bylo pod její důstojnost zvednout z tak nevhodného místa teď
jistě již i znečištěný vzácný kapesníček. Ponížila se a očima prosila stejně důstojného pana revizora, snad už jen jako džentlmena, aby dámě kapesníček podal. Nepodal!
Nenapadlo jej nic moudřejšího a zřejmě by to stejně tak udělal i v rámci revize jízdenky. Spícího muže uchopil za rameno a rázně jím zacloumal. Ten ve stavu absolutní nepřítomnosti jen otevřel oči a dlouze se zahleděl na cosi bílého ve svém klíně. Zřejmě asi předpokládal, že je nedostatečně ustrojen, když mu z poklopce vyčuhuje kus košile. Nezaváhal a hbitě ji nacpal do kalhot. Teprve potom vzhlédl, aby zjistil proč byl vzbuzen. Pochopil a jakoby nic předložil jízdenku, a potom ihned zas upadl do hlubokého spánku.
Dáma celý ten neodvratný děj pozorovala s takovým soustředěním, že se
stále více prudce předkláněla,snad aby lépe viděla. Začala vzrušeně dýchat
a polykat naprázdno. Když kapesníček definitivně zmizel z dohledu, prudce
vstala, něco jistě nelichotivého, bohudík nesrozumitelného, na adresu revizora řekla. S dotčeným výrazem v obličeji a jak to jen její, také velmi elegantní a výstřední lodičky dovolovaly, dotčená, uražená ponížená odcupitala k nejbližšímu dveřím. V příští stanici vystoupila.
Záhadou zůstala jen otázka, jak to asi dopadlo doma, když v hromadě
svlečených a jistě nesložených svršků muže našla sněhobílý a stále na dálku vonící dámský kapesníček nejvyšší kvality, předpokládejme družka.