Let letadlem

"Nikdy mě nikdo do letadla nedostane!"
"Kamkoli vlezu, jen ne do letadla!" bylo mé životní krédo.
V každém jiném dopravní protředku je šance na přežití. V letadle ale ne!
Jó, kdyby v nich dávali padáky, tak možná, že bych do něj vlezla, ale takhle? Nikdy!!!
Jenže osud nebo náhoda, kdo ví, na to kašlal a rozhodl jinak.
Pro svou dceru udělám vše na světě. Konečně se mi jí podařilo vyštípat za zdokonalením angličtiny do Anglie.
Hotelová škola s maturitou jí pomohla jen k tomu, že šoupala nohy po dlaždičkách v restauraci a nosila pivo pivním kecálkům.
Tato práce také měla vliv na její narůstající chuť na alkohol.
Stále častěji se vracela domů v "želvím autě" a to její jí tato služba dopravovala k domovu.
Konečně to vyšlo!!!! Takže Londýn - au-pair.
Podařilo se mi jí přemluvit, aby tam jela BUSem. Další cesty už se mi ovlivnit nepovedlo.
A tak vždy, když přilétala do Prahy a odlétala do Londýna, jsem do sebe házela haldy Diazepamů a modlila se k Andělíčkovi strážníčkovi, ať ji, proboha ochrání.
Po roce jsme se domluvily, že za ní pojedu. Rozhodně jsem prohlásila, že já tedy jedu BUSem! Nějaké to její, že pojedu 18 hodin, mě nemohlo rozházet. Mám takovýto styl cestování ráda a šlus!
Svět pohasl, slunce zmizelo, v srdci pustá temnota a panika. Nastal konec světa!
Heda mi koupila letenku!
Smrt po mě sahala neúprostným pařátem. Že by se mě fakticky chtěla zbavit? No, tak to má vyhráno. V mém letadle určitě budou teroristi, to je jasné!
Dcera mě sice mírně uklidnila tím, že v letadlech přeci padáky dávají, ale ty teroristi mi radost ubírali.
Ale stejně jsem v práci kolegyním radostně sdělila, že budu mít padák.
Koukali na mě sice nějak tak lítostivě, ale to jsem přičítala tomu, že
se mnou soucítí ohledně možných teroristů.
Se všemi známými jsem se rozloučila, zařídila převod družstevního bytu na dceru, předem našla mým miláčkům (Kitce - fenka, Nikitě a Mimině - kočičky) nový domov a pomalu se smutně smiřovala se smrtí.
"Ale zadarmo se nedám!" vykřikovala jsem odhodlaně.
"Jak nějakého teroristu zmerčím, zlikviduju ho! Zadarmo mě nedostane!" Kufr mi půjčila kamarádka Marcela. Chtěla jsem jí ho hned zaplatit, že už se nevrátím, ale nebrala mě vážně.
Nikdo mě nebral vážně a to mě naplňovalo zoufalstvím.
Tak holt jí ho zůstanu dlužit, no co nadělám.
"Mami, do letadla žádné tekuté věci, masti, sirky, zapalovač atd." nakázala mi Heda v telefonu.
U letištní budovy jsem si dala své poslední cigárko a zapalovač hodila do koše. Šátrám po kapesníku, abych si otřela uslzené oči a hrom do čepice! V tašce nově koupený krém na bolesti kloubů za 180 Kč!
No, co jsem mohla dělat, do letadla nesmí.
S myšlenkou, peníze budou, ale já nebudu, šel do koše také.
U vstupu do lůna letištní budovy jsem dostala od úředníka radu:
"Paní, máte "C"."
Od Hedy jsem věděla, že musím sledovat tabule, které mě dovedou k odletové místnosti.
Tak koukám nahoru a jdu po směru "C".
Pojízdné pásy mi udělaly radost:))) Hup na jeden, hup na druhý... Ale když už přede mnou byl třetí a "C" nikde v dohledu, začala jsem být nervozní.
Ušla a najezdila jsem se na legračních pásech už dost dlouhou cestu.
Spása, vidím "C" s budkou!
Na příkaz jsem si sundala boty, ty si v tunýlku zapískaly a při obouvání se ptám:
"Tak kudy teď na letadlo?"
Koukli na můj lístek a řkouc:
"Odtud do Londýna nic neletí" mě poslali hledat "B2".
Teď už jsem si pojízdné pásy tak neužívala a spěchala k "B2".
Naštěstí to nebylo daleko. Tam zase přijímací budka, to už jsem, ale byla profík a začala si zouvat boty.
"Paní, boty si zouvat nemusíte" zarazil mě v činnosti pohledný úředník.
"Hm, když ne tak ne, tím lépe" usmála jsem se na něj.
Sáhnu si do kapsy bundy pro letenku. Byla to, ale očividně jiná kapsa a v ní "sirky!
Ježíši, co teď? Ještě si budou myslet, že jsem terorista!
Štítivě, špičkama prstů, jsem vyndala nešťastné sirky, nebezpečnou tu zbraň a s omluvným úsměvem je podávala tomu úředníkovi.
"Prosím vás, nezlobte se na mě, já je zapoměla vyhodit."
"To je v pohodě" usmál se na mě a vrátil mi je.
Když jsem upachtěná a vynervákovaná sedla v čekárně na letadlo na lavici, ozvalo se hlášení, že letadlo bude mít půl hodiny zpoždění.
"Že by mě osud varoval? Asi bych měla utéci" lítaly mi myšlenky hlavou jako rozběsněný roj včel.
Neutekla jsem. Přišla hodina "H" a my měli nastupovat.
"Nejříve půjde skupina "A", pak "B" a nakonec "C"," sdělil nám člověk, který nás pouštěl do ledadla.
"Jé, ty blbe, tak tohle bylo to "C", docvaklo mi.
Při vstupu do letadla jsem ostřížím zrakem hledala případné teroristy, aby se mi v trupu letadla neztratili.
Pár lidí se mi nezdálo, tak jsem se na ně zaměřila.
Usedla jsem na své místo, co nejvíce vpředu, jak jsem byla poučená dcerou a pozorovala jednu tmavší paní, která mezi podezřelé spadala nejvíce. Stále se vrtěla, rozhlížela a já v duchu počítala, kolik kroků budu muset udělat, abych jí mohla případně zlikvidovat.
"Připoutejte se, prosím, budeme odlétat" hlásil reproduktor.
"Haló" volám na letušku, "zapoměla jste mi dát padák!"
Chvíli si mě tak nějak zamyšleně prohlížela a pak opatrně odvětila:
"Ale paní, v letadle žádné padáky nemáme."
Okolosedící pasažéři po mě usměvavě házeli ksichtíky, ale věřte, mě do úsměvu opravdu nebylo. Já byla napůl mrtvá!
Nejsou! Padáky nemají! Heda mě podvedla! Je to jasné, opravdu se mě chce zbavit.
S očima plnýma slz lítosti jsem slupla prášek Diazepamu a s hrdlem, sevřeným žalem, zavřela oči a začala se modlit, ač jsem tvrdě nevěřící.
Drk, drk, drk, dělala monotóně a nekonečnou dobu kola. Po chvíli už drkotání nebylo cítit a já tím pádem usoudila, že jsme ve vzduchu.
Najednou mě někdo čapl za zátylek a smýkl se mnou dozadu.
"Tak to je konec" prolétlo mi hlavou, "terorista!"
Zavřela jsem oči a čekala na smrt.
V letadle náhle nastalo ticho, bylo slyšet jen takové tiché vrnění.
Nesměle jsem otevřela jedno oko, ale hrc, zase mě ten hajzl teroristický drapl a buch se mnou dozadu.
Když se opět rozhostilo ticho, opatrně jukám a přikrčená čekám, kdy po mě ten parchant zase hrábne. Nic.
Koukla jsem se opatrně za sebe, ale tam si klidně chrupala nějaká paní. Chechtáte se? No jasně, nebyl to terorista. To smýkání mým tělem způsobilo samozřejmě vzlétání.
To se ví, že letadlo ještě několikrát nabíralo rychlost a šlehlo se mnou vždy dozadu, ale stokrát nic umořilo i mě. Přestala jsem se bát.
Když jsme konečně přistáli na letišti v Londýně, rozhodla jsem se, že tento den budu slavit jako své druhé narozeniny.
"Až vystoupíš z letadla, jdi za lidma" slyším v hlavě dceřin hlas. Tak za nima tedy jdu.
V dáli jsem viděla obrovskou pásovou elipsu a okolo ní postávali lidé.
Naše letadlová skupina tam dorazila také a rozestoupila se kolem pásu.
Uprostřed byla taková malá budka a všichni na ní čučeli.
Tak jsem čučela taky, zvědavá, co se bude dít.
Po chvíli začala budka vyplivovat zavazadla a ty po, ted už pohyblivém pásu, jezdily kolem dokola.
Zatmělo se mi před očima.
Katastrofa!!! Nevím, jak vypadá kufr! Nacpala jsem ho až den před odjezdem a neprohlédla si ho.
Oči se mi zalily slzami a smutně posmrkávaje do kapesníčku, jsem závistivě koukala, jak si lidé berou své, většinou nějak označené, kufry a baťohy.
"Budu holt muset počkat, až si ostatní rozeberou ty svoje bágly a zůstane tam jen ten můj" usoudila jsem odevzdaně.
Najednou upoutal mou pozornost kufr s obrovskou, tlustou visačkou.
No, jo! Huráááá! Ostatní mají drobné, ploché, moderní visačky a já tam přece dala svou bytelnou, se kterou jsem jezdila před 40 lety na pionýrské tábory!
S nadějí jsem po kufru hrábla a hurá!!!!!!!
Byl to on! S písničkou "je to on, je to on" jsem tančila k východu, kde na mě čekala má ustaraná dcera.
Myslela si, chudinka, že jsem nepřiletěla.
Dostala co proto za lež o padáku a pak velkou, radostnou pusu.
Druhý den mi přišla SMS od Marcelky, té, co mi půjčila kufr.
"Vandi, ty jsi se bála teroristů a přitom jsi jim uletěla! Večer zasedala vláda kvůli hrozbě teroristického útoku".
Odepsala jsem jí:
"Marcelko - terorista žádný, letadlo bez padáku."
Tak vidíte lidičky, já jim nakonec uletěla! Možná, kdybych zůstala v Praze,........hm...kdo ví...