Moje "krušné" dětství VIII.

Do Prahy, Vokovic, jsme se přistěhovali okolo mých sedmi let. Naši vyměnili krásný domek na severu čech za byt, údajně čtvrté, ale já bych řekla desáté kategorie.
Umyvadlo s vodou na chodbě a jedna latrýna pro celý dům ve sklepě.
Ale byla to holt Praha.
Táta peníze za výměnu baráku v Novém Boru za "byt" ve smradlavé Praze propil v místním hostinci "Na Peroutce", poté se v jiném seznámil s místní alkoholičkou Boženou a odešel od nás.
Jelikož nám všechno, co bylo trochu cenné, propil nebo prohrál v kartách a doma jsem ho zahlédla jen párkrát a to vždy v "jiném stavu", kdy byl zlý, nestýskalo se mi po něm.
Vidět jej, jak se snaží z opileckého trucu oběsit na niti na lustru, jsem opavdu už nemusela.
Božka alkoholička ho sice po pár měsících přišla vrátit, ale nepochodila. Po jejím drzém oznámení mojí mamce mezi otevřenými dveřmi: "Přišla jsem Vám vrátit manžela," na ní vlítla babička s pekáčem a oba je se svými typickými nadávkami:
"Iď do dupy ty cholero jasna, ty gnoju šarčisty, ty ščiňoku ďabelsky, že by tě krev zalila" - vymlátila z domu.
Jó babička byla živel:)
Dům, do kterého jsme se nastěhovali, byl hrozný, ale k němu přiléhala krásná a velká travnatá parcela s různými ovocnými stromy - pro mě ráj. Tato parcela byla odňata "hnusným" vlastníkům jedním "váženým" panem podnikatelem se stavebninami.
Tam jsem bývávala nejraději.
Hrávala jsem si tam na koně, mlátila se klackem (bičíkem) přes lýtka, přeskakovala tvárnice, řehtala, no kdo mě pozoroval, musel si určitě dělat na čele velké kolečko - bzzzz.
V zimě jsem jezdila z mírného kopečka na lyžích, v létě zalézala do křoví, kde jsem měla svůj bunkr a na jedné špici třešně jsem si udělala rozhlednu.
Jednou takhle koukám, na omítce domu ze směru z parcely je velký, mokrý flek. Byla to záhada. Na zahradu jsem chodila jen já.
Ten mokrý flek se tam od té doby objevoval každý den k večeru.
Rozhodla jsem se té záhadě přijít na kloub. Druhý den jsem odpoledne praštila se školní brašnou a šla šmírovat.
Okolo šesté hodiny odpoledne se dírou v plotu, které jsem si nikdy nevšimla, prodral tlustý dědek.
Poznala jsem ho! Byl to náš "vážený" pan podnikatel!
Za hnusného, hlasitého chrlání a několika vyplivnutých eklhaft flusanců na zem, zamířil k inkriminovanému místu.
Ještě, že byl ke mě zády! To, co bych ve svých 14ti letech viděla, bych asi jen tak nerozdýchala!!
Prostě se nám na dům "vych..l!"
No to mě teda děsně nasr-štvalo!
Mé království a chodí mi sem "ch..t" odporný,dědek?! Co je mi do toho, že parcela je jeho! Ukradl jí, tak co?!
"Počkej já ti ukážu," rozhodla jsem se pomstychtivě.
Nazítří jsem ve škole šlohla křídu a mazala domů. Nad ono znesvěcované místo jsem napsala:
"....." JE PRASE, CHODÍ SEM CHCÁT."
Potom jsem si zacválala, párkrát se švihla po lýtku "bičíkem" při přeskakování tvárnic, vylezla na svou rozhlednu, pohoupala se na ní a spokojeně šla domů.
Druhý den jsem přišla ze školy až večer a v domě velké pozdvižení.
"Co se děje?" ptala jsem se sousedovic kluka.
"Představ si," povídá vzrušeně, "Byli tu esenbáci!"
Zbledla jsem.
"A co chtěli?" podařilo se mi ze sebe opatrně vypravit, v žaludku jakýsi tísnivý pocit.
"No svolali všechny děti z domu a museli jsme napsat pár slov tiskacím písmem.
"Za tebou prý ještě zajdou", ujistil mě a odběhl.
Tak to tedy byla pecka! Co teď? Šly na mě mrákoty.
Myšlenky mi hlavou létaly jak včely v úle.
Vlítla jsem domů, vzala papír a tužku a učila se kalupem psát jiná tiskací písmena, než byla na domě.
Klepala jsem se strachy dobrý měsíc, modlila se k mému Andělíčkovi Strážníčkovi, ten mi zatím vždycky pomohl a čekala na soudný den.
N i c !!! Nakonec to vše dopadlo tak, jak jsem potřebovala.
Esenbáci nepřišli, zapomněli na mě!!!!
Můj zlatý Andělíček se nade mnou smiloval :)))
A já zvítězila!!!
Dědek "......" přestal chodit "ch..t" na náš dům, já měla svou zahradu zase jen pro sebe a omítka na domě definitivně uschla.