Výlet na Orlík

Brácha Jirka často a rád pořádal velké párty. Byl to neukočírovatelný živel. Scházelo se nás u něj několik manželských párů. Mezi nimi i já s Ríšou.
Do velmi pozdních hodin vyřvávala muzika, tančilo se, chechtalo, no binec.
Jednou se rozhodl:
"Bando, jede se na Orlík, bude sranda".
Já s Ríšou jsme měli za úkol bavit přítomné hrou na kytaru a zpěvem, pro ostatní měl jiné úkoly, neboť rád organizoval.
Na určené místo jsme jako první přijeli já s Ríšou, za námi Hela s Petrem a Jirka s Hankou. Čekalo se ještě Janu a Karla s dvěma ratolestmi.
Hurá konečně v přírodě, juchali jsme radostně.
Rozbili jsme stany, tedy já s Ríšou jsme stan neměli a tak jsme se chystali spát v autě.
"Pucko, budeš spát jako ve vatě," ujistil mě můj miláček.
Odpoledne konečně přijeli ti dva opozdilci s ratolestmi.
Karel byl robusní chlapík, vážící dobře přes sto kilo.
Vyskočil radostně z auta, skočil rozjásaně na bráchu, hubené tintítko a zlomil mu ruku.
Za dvě hoďky se vrátili z nemocnice, Jirka s rukou v sádře.
Druhou na nás s úsměvem mávl, nic se neděje, klídek!
Hela s Petrem byli masňáci a tak s sebou nepřivezli jen stan, ale také peřiny a polštáře. Měli s sebou i celou kuchyň. Moc rádi dlabali a bylo to na nich vidět.
Zrovna vařili v předsíňce stanu na plynové bombě brambory, když k nim z ničeho nic přilítl Ríša, uklouzl na igelitu, roztaženým pod vařičem, pleskl sebou a na jeho stehně skončily brambory s vroucí vodou.
Zařval bolestí a jal se poskakovat jak postřelený tetřev.
Dalo mi dost práce ho uzemnit a strhnout z něj co nejrychleji tepláky. Byl naprosto nepříčetný. Bolest snášel velmi špatně, byl to sralbotka.
Z nemocnice se vrátil, až po třech hodinách. Spálenou nožku ošetřenou a zabalenou v obvazu. To už byl večer.
Brácha rozdělal oheň a my se pomalu rozložili kolem něj.
Sladila jsem s pohekávajícím manželem naše kytary a večerem se počaly linout oblíbené písně. Vše probíhalo v celkem pohodovém ovzduší.
To tedy byl rušný den, shodli jsme se všichni a upřímně politovali Jirku i Ríšu.
"Musím si odskočit", ohlásila jsem a šla do lesa.
Má potřeba vyžadovala menší přípravu. Lopatku jsem neměla a tak mi nezbylo, než ve tmě vyhrabat patřičně velkou jamku.
Zajela jsem rukou do lesní půdy:
"Jauvajs!!!!!," rozlehlo se nočním tichem moje bolestivé zavytí.
Při pádu hrnce s vařícími se bramborami na Ríšu, rozbil kotlík sklenici se solí a ty masňáky samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než je odhodit do lesa.
Na pohotovosti mi můj, napůl uříznutý ukazováček, přišili třemi stehy.
S hraním byl konec. Šli jsme spát.
V našem autě nešly pořádně rozložit sedačky a tak jsme si holt ustlali na parádních hrbolech. Usnuli jsme jako špalci.
Ráno jsem se vzbudila skoro ochrnutá. To na slastné spaní jako ve vatě, co mi můj milunka slíbil, moc nevypadalo.
Trvalo hodinu, než se mi podařilo vyplazit se po čtyřech z auta a trochu rozhýbat tělo.
Ríša na tom nebyl o nic lépe. Strašně jsme se těšili domů.
Jirka nemohl s rukou v sádře řídit a tak za volant usedla švagrová Hana, postrach to silnic.
Hnala auto vražednou padesátikilometrovou rychlostí a my ostatní se za ní táhli jako slimáci. Byl to nekonečný návrat do sladkého domova.