Napíchnuté oko

Bylo krásné, teplé léto, slunce svítilo jak o závod a koupaliště byla narvaná k prasknutí.
Můj, tehdy osmiletý syn Dan, mě už hodnou dobu uškemrával, abych s ním šla na koupaliště.
Koupila jsem mu totiž vodní ploutve a on je přeci musí vyzkoušet.
Já slunce nemusím, ale byl jak zimnice.
Ten den jsem musela dopoledne se svou ovčandou Brixou na cvičák v Bráníku, kde se hromadně očkovalo proti vzteklině.
Danovi jsem slíbila, že na koupák půjdeme po obědě.
V deset jsem vyrazila s Brixou. Z Krče to není daleko a tak jsme šly pěšky.
Silnice, spojující Braník se Spořilovem, byla tehdy teprve rozestavěná, tak jsem se těšila, jak si po ní v klídku pošlapu až ke cvičáku.
Ale ouha, na ní i v sobotu řádili stavaři a jak uviděli mladou holku v kraťasech, pískali na mě a měli blbé kecy.
Mrzutě jsem sešla na louku podél rozestavěné silnice a holt šla po ní. Jenže louka se pomalu měnila v zarostlé rákosové křovisko.
Také kopřivám se tam pěkně dařilo, tak že po pár metrech jsem měla nohy osypané kopřivkou.
No, co, uklidňovala jsem se, rozškrábávajíc si lýtka, nesnesitelně svědící, do krve, alespoň nebudu mít regma.
Už už se blížil konec džungle, když jsem šlápla na jeden z posledních bambusů, ten sebou švihl a ustlal si v mém oku!
Jaujau, to byla bolest!
Vhrkly mi slzy do očí, nechápu proč do obou, když napíchnuté bylo jen jedno a chvíli jsem oslepená stála na místě.
Povinnost však volala. Velmi opatrně jsem tedy našlapovala, až jsem se ocitla na asfaltové cestičce, vedoucí ke cvičáku.
No zkrátím to. Dostali jsme pigáro a zpět jsme tentokrát už mohli po budoucí silnici, neb pokřikující pracanti už odešli.
Když jsem se došourala, mžourajíc nenapíchnutým okem, opatrně domů, byla jsem rozhodnuta, že na koupaliště nejdu.
Na to napíchnuté oko jsem už neviděla, bylo nateklé jako balón a to zdravé mi nepřetržitě slzelo.
Jó, ale to byl řev. Daneček naříkal, jako kdyby byl bez oka sám a jel: "Mami, prosím Tě, pojď, úúúúúúúúúú, já Tě tam povedu a pak si sedneš pod strom".
Vydržela jsem to jeho kvílení asi hodinu a pak se odevzdaně zvedla. Ukecal mě.
Na koupaliště jsme dorazili v pohodě, Dan mě držel za ruku a hlásil díry, začátky a konce chodníků ap. Dovedl mě ke stromu, tam mě pěkně usadil, rychle nandal ploutve a byl fuč.
No jo, právě! On byl děsně živý. Už jsem viděla jak mu ploutve vytáhnou zadek na hladinu, zatím co hlava půjde ke dnu.
To jsem jednou zakusila na sobě, když jsem ploutve jednou zkoušela. Jen tak, tak, že jsem se neutopila.
Pořád jsem na něj tedy volala kde je, co dělá, ať dává proboha pozor, no hrozné chvíle.
Co vám mám povídat, nervy v kýblu.
Za půl hoďky přiběhl kluk živý, ale brečel jako želva.
"Mami, mně se ztratila jedna ploutev," búúúúúúúúúúú.
Teď se mi teprve ulevilo. Svět byl zase hned veselejší.
Domů mě zase odvedl za ruku. Tak jsme to tedy, hurá, přežili.
Já však měla další problém. Večer jsem měla rande. Mobily nebyly, tak jsem šla.
Když mě ten můj uviděl, tápající, s obrovským otokem místo oka, rezolutně prohlásil:
"Jede se na pohotovost!" Tak jsme jeli.
U příjmu na pohotovosti vytáhli lejstro a podali mi ho.
"vyplňte to".
Hm, blbci. Jak asi, když houno vidím!
S pomocí přítele jsem nakonec lejstro vyplnila takto:
Otázka = Odpověď.
Jaký úraz máte = napíchnuté oko o bambus.
Kde se událost stala = v křoví blízko Braníku.
Oko mi zrentgenovali a na snímku byl viditelně do oka zapíchnutý celý trs bambusů.
Domů mě nechtěli pustit, ale já se nima o tom bavit nehodlala.
Požádala jsem o ošetření, podepsala revers a mazala pryč.
Oko prokouklo za dva dny.
Třetí den za mnou přišel synek s prosbou:
"Mami, kdy mi koupíš nové ploutve?"