Řízky

Den "D" konečně přišel!!!
Huráááááá konečně dovča!!!!
Nasmažila jsem plnou tašku řízků.
Věci jsem pakovala celý týden.

Jela jsem se dvěma dětmi, tak si asi umíte představit, co bylo krámů.

Navíc naše podniková chata byla u řeky, kde nebyly žádné obchody. Sem tam otevřeli takovou rezavou plechárnu, kde se daly sehnat pouze nejzákladnější potraviny.
Žádné masíčko, které jsem milovala, maximálně v konzervě a těch jsem měla v taškách už dost.

Do nejbližší vesnice od podnikové chaty to bylo pět kilometrů.
To bylo na mě hodně. Vzhledem k tomu, že tam z místa nic nejezdilo, vzdala jsem nakupování ve vsi předem.

Řízečků byla plná voňavá taška a ostatní věci sbalené v několika dalších desítkách tašek.
Velkou jsem neměla a stejně by ji asi nikdo neunesl.

V práci jsem s klukama domluvila, že nám na chatu přivezou pinpongáč, abychom dovču trávili také trochu aktivně.
Naslibovala jsem jim za to moc dobré řízečky.

Bratr přijel pod panelák. Běhali jsme s taškama dolů a bez tašek nahoru pár desítek minut.
Brácha brblal, jestli jedeme na půl roku a kam, že asi ty mraky tašek má dát a bla, bla, bla.

Uklidňovala jsem ho a pomáhala mu nastrkat tašky do různých škvír v autě.
Když se zadařilo, došla jsem pro své potomky, natlačila je do zbývajících míst a vyrazili jsme.

Cesta trvala asi čtyřicet minut a my jsme si jí zpříjemnili veselými písničkami.
Když jsme dorazili na místo, pinpongový stůl a kluci tam už čekali.

Nejdřív jsem vyprostila děti, pak začala vytahovat zavazadla různých tvarů a nosit do útrob chatky.
Zúčastnili se všichni, i kluci z práce, neboť se těšili na slibované masíčko.

Když bylo konečně po hodině auto prázdné, hledám očima igelitku s řízkama.
Tašku ne a ne najít!

"Že ona zůstala na chodníku!" zavyla jsem nevěřícně.

Nastalo všeobecné zklamání a smutek. Nezbylo, než otevřít konzervy s lanšmídy a vykouzlit řízečky z nich.
Otrávené obličeje kolegů jsem se snažila nevidět a blábolila páté přes deváté, aby zapoměli na slíbenou pochutinu.

Ty se jim teprve rozjasnili, až když jsem vytáhla flašku vodky.

Brácha nedostal nic za trest, že neohlídal má zavazadla. Odjel hluboce zamyšlený, kam se ta zatracená taška mohla jen zdejchnout.
Dětem jsem slíbila, že druhý den dojdu do vsi pro kuřátko. Teprve pak se jim očička zase rozářila.

Když pro nás za týden bratr přijel, dozvěděla jsem se, jak naše řízky skončily.
Šel druhý den k nám za mamkou.
Na dveřích výtahu byl prý nalepen papír a něm napsáno:
"Našla se malá taška s řízky".
"No tak taška se teda našla. To bylo dobré. Věděl jsem, že byla malá, ale kde je, to na papírku není", povídá Sláva a podává mi papírek.

Kouknu na něj a čtu:
"Našla se taška s řízky, Malá".
Obrátila jsem oči v sloup nad bratrovou hloupostí a zavyla:
"Ježíši brácho, vždyť Malá je jméno naší správcové!"

Když jsme se vrátili domů, zašla jsem za paní Malou a ta mi smutně řekla, že řízky už musela vyhodit, když si pro ně nikdo nepřišel. Tašku prý našla na chodníku, těsně u obrubníku.
Nevím jestli je spapala, ale to už teď bylo fuk.
My měli lanšmíd. Taky nebyl špatný.