Plukovník Horňák a krajanka.

Smutná povídka o plukovníku Horňákovi a krajance.

Na okraji městečka u lesa se tyčily dvě ohromné budovy místních kasáren, postavených ve dvacátých letech. Osazenstvo kasáren pocházelo v té době z celé republiky, takže bylo slyšet češtinu, slovenštinu a maďarštinu, nehledě na přespočet skoro nesrozumitelných nářečí, neboť i důstojníci a další šarže pocházeli ze všech koutů země.

Velitelem místní posádky v počtu asi 600 mužů byl plukovník Horňák, bodrý Slovák a aktivní účastník SNP, původem odkudsi od Zvolena. Jeho válečné zkušenosti byly často využívány místními pedagogy, kteří ho zvali na besedy s mládeží, aby se s posluchači podělil s své zážitky z bojů.

Horňák se nedal dlouho pobízet a barvitě popisoval scény z bitev, kterým jsme naslouchali se zatajeným dechem a otevřenou pusou. Byl pro nás hrdinou a neotřesitelnou autoritou.
Musím ale přiznat, že některá jeho líčení v nás vyvolávala určité pochybnosti a zavdávala příčinu k nekonečným diskusím, zda to tak bylo nebo ne, žáci se rozdělili do několika skupin a horlivě se dohadovali, jestli kecá nebo ne.
Zvláště potom jeho tvrzení, že jediným výstřelem pancéřové pěsti zlikvidoval nepřátelskou ponorku, která se vynořila na Štrbském plese. Nikdo z nás si nedokázal představit, že by jediná pancéřovka mohla potopit ponorku.
Nakonec jsme se shodli na tom, že ji musel trefit těsně pod čárou ponoru.

Zlí jazykové ve městě ale tvrdili, že se Horňák se SNP zúčastnil jen proto, že se nemohl odloučit od svého řebřiňáku s párem koní, kterým v oné pohnuté době svážel dřevo z okolních kopců, a který mu zrekvírovali prchající partyzáni.

Měl asi o 20 let mladší ženu, která si ho vzala kvůli služebnímu bytu v Bratislavě, povoláním učitelku. Krátce po svatbě byl ale přeložen do našeho městečka a jeho žena ho volky nevolky musela následovat, kde po zjištění lokálních možností kulturního vyžití svého neuváženého činu trpce litovala.

Díky své kvalifikaci začala působit na místní škole, kde, ač Slovenka, měla podle rozhodnutí jakéhosi úřadu vyučovat český jazyk. Neuměla vyslovit „ř“, což v nás vzbuzovalo nemalé veselí. Jejímu pedagogickému působení v tomto oboru bylo po krátké době zabráněno na tu dobu nevídaným a odvážným zásahem SRPŠ, když snaživí rodiče některých žáků nacházeli v jejích domácích pracích hrubé chyby a žáci tvrdili, že to tak má být poukazujíce na odborný výklad. Posledním hřebíčkem do rakve pedagožky bylo ohodnocení čtvrtletního diktátu, ve kterém neuspěli ani jinak zdatní snaživci a jedničkáři.
Po nápravě tohoto úředního omylu vyučovala hudební výchovu a zpěv, takže jsme zakrátko sborově pěli písně jejího mládí: „Pod Prešpurkom kraj Dunaja…“ a potom taky: „Poľana, poľana…" halekačky jí šly nejlíp.

Jak už bylo řečeno, plukovník Horňák byl bodrý člověk, rád se napil a v městečku byl celkem oblíben, neboť nezkazil žádnou legraci.

Jednou se na posádku dostavila jakási slečna, Slovenka, pracující jako brigádnice v místním cukrovaru, a žádala o pomoc, neboť po nočním dobrodružství s jakýmsi příslušníkem ozbrojených sil, se kterým se ten osudný večer seznámila na taneční zábavě, se ocitla v jiném stavu a vojín se od té doby neozval.
Neznala však ani jméno a příjmení pachatele, jen to, že to byl voják a kromě uniformy měl na sobě ještě červené trenýrky se žlutými lampasy.

Horňák, v upřímné snaze pomoci krajance ocitnuvší se v nouzi, neváhal ani okamžik, vyhlásil poplach a nechal nastoupit celou posádku v trenkách. Potom vyzval nešťastnou krajanku, ať se projde mezi vojíny a označí nezodpovědného bídníka.

Slečna, se sklopenýma očima a ruměncem ve tváři, se váhavě přiblížila k nastoupenému útvaru. Po absolvování první řady se ale mlčky otočila a s pláčem odešla.

(Nutno dodat, že všichni vojáci nosili tenkrát červené trenýrky se žlutými lampasy, pozůstatek to vybavení ze Spartakiády).