Podlouhlá zásilka-3

Karel vypouštěl z úst tolik nadávek, že kdyby se zhmotnily, tak by se do výtahové kabiny nevešly. Než výtah dojel do přízemí, tak stačil několikrát proklít podlouhlou zásilku, tu firmu, která se odstěhovala, i lidi, co v domě potkal. A nakonec si zanadával na své zaměstnání. Přitom se výtahové dveře otevřely a podlouhlý balík vypadl z kabiny ven. A to přímo na starší ženu, kterou už předtím potkal ve dveřích domu.
Chodbou se vzápětí rozlehl výkřik, přičemž se ozvala rána, jak žena i s balíkem dopadla na podlahu. Karel hned přiskočil a oběma rukama zvedl zásilku. To už se žena z plných plic rozkřičela.
„To jste se zbláznil, ne! Co tady pořád děláte!? Vždyť vy nejste normální! A ten balík taky ne!“ ječela na něho, když vstávala z podlahy.
„Já se vám vomlouvám. Já tu nešaškuju s tím balíkem schválně,“ soukal ze sebe.
„To by ještě scházelo, abyste to dělal schválně! Potkat pošťáka s velkou zásilkou je fakt životu nebezpečný!“ vyhrkla ze sebe.
„Ještě jednou se vomlovám. A určitě se my dva hned tak zase nepotkáme.“
„To by ještě scházelo!“ rozkřikla se na Karla, který se snažil rychle balík táhnout chodbou ke dveřím a za okamžik se ocitl zcela zpocený na ulici.
„To je strašný. Já ten balík snad rozšlapu, zadupu do země a pak skončím v bláznici!“ řekl si sám pro sebe. Přitom se rozhlédl po ulici, ale na ní nikde neviděl poštovní dodávku, což ho vůbec nepotěšilo.
„Zatraceně! Kam Michal vodjel!? Přeci se s tímhle balíkem nepotáhnu!“ proběhlo mu hlavou. Tušil, že jeho kolega pokračuje v rozvážení zásilek. A to znamenalo, že bude s dodávkou stát někde dál v ulici. Ulice byla dost dlouhá a svažovala se z kopce a Karel si pamatoval, že do téhle ulice je dost balíků.
O chvíli později dostal nápad, jak bez větší námahy dostihnout kolegu. Podařilo se mu dotáhnout podlouhlou zásilku na zastávku, do niž zrovna přijela tramvaj. K úžasu cestujících poté balík položil na podlahu.
„To jste se, člověče, zbláznil, ne!? Vodkdy vozej pošťáci balíky tramvají!?“ vyhrkl na něho jeden z cestujících.
„To nevím vodkdy. A třeba se tak bude dít vobčas vodedneška,“ řekl mu s úsměvem Karel.
„Nebuďte drzej!“
„Tak se neptejte tak blbě!“
Michal kráčel k poštovní dodávce, přičemž náhodou zahlédl, jak ze dveří tramvaje v zastávce vypadla podlouhlá zásilka. Pak ke svému překvapení spatřil postavu v poštovní uniformě. V ní rozpoznal svého kolegu Karla, načež uslyšel směsici výkřiků a nadávek. Hned vytušil, že příčinou pozdvižení bude právě jeho kolega.
„Michale!“ vykřikl naštvaně Karel, když dovlekl podlouhlou zásilku k poštovnímu vozu.
„Prosím tebe, co si to tam vyváděl v tý tramvaji?“ zeptal se Michal.
„Ty pitomče! Proč si mi ujel! Ta firma se vodstěhovala!“ rozkřičel se Karel, přičemž se kolemjdoucí otáčeli.
„Cože? Vždyť tam ještě minulej tejden byla.“
„No, tak teď už není!“ vyhrkl Karel a přitom mu začal zvonit mobilní telefon v kapse. Rychle jej vzal do ruky a pohlédl na jeho displey. Na něm uviděl nápis z velkých písmen: BACHA, VOLÁ POŠTA.
„Co se děje!?“ zeptal se a poté uslyšel hlas vedoucího.
„Karle, volala sem nějaká pani Brázdová z Mokřanský ulice, že jste jí prej vohrožoval balíkem.“
Po skončení hovoru Karel upřel vražedný pohled na zásilku opřenou o dodávku. A ta na něho zapůsobila jako červená barva na býka. Kolemjdoucím se poté naskytl pohled na to, jak jeden pošťák se snaží odtáhnout druhého pošťáka od balíku, do něhož buší pěstmi.
KONEC