Zásadový

Veliká hromada věcí se seběhla a nakonec seděl Jožin sám a osamělý v jednom baru a bolestně toužil po něžné ruce, k níž by byla připojena nějaká nová, stejně něžná přítelkyně. Nebránil se vztahu, tak by se to dalo stručně vyjádřit. Rozhlédl se a shledal, že osud je mu nakloněn. O dvě barové stoličky a stejný počet opilců vpravo spatřil velmi atraktivní ženu v azurových šatech, které se k baru vůbec nehodily. Podle všeho nepatřila k žádnému muži u pultu, navíc stolička po její krásné pravici byla prázdná.

Jožin zaplanul k té ženě směsicí citů. Velmi toužil seznámit se s ní, zároveň cítil intenzivní ostych. Zažíval kontrast emocí. Musel navázat známost a zároveň by raději tu ženu nechal sedět ladem, obě varianty byly rovnocenně nutné a zároveň žádná z nich nepřicházela v úvahu. Dva opilci vedle něj se pramálo zajímali o jeho vnitřní zápas, jeden dopíjel vodku, druhý fernet.

A tu Jožin užil těch dvou jako nástrojů, uvalil na ně břímě rozhodování. Usmyslel si, že objedná-li si jeden z nich jako první fernet, odejde okamžitě z baru a na ženu zapomene. Bude-li však objednávka znít na velkou či malou vodku, k ženě si přisedne a zároveň ji osloví. Ulehčilo se mu. Jeden z mužů vzápětí vnesl do celé věci definitivní jasno, neboť si poručil fernet.

"Tak tedy sbohem," pomyslel si Jožin směrem k ženě v azurovém. Přišlo mu to líto. Byla by škoda nevyužít takovou příležitost. Je možné, ba pravděpodobné, že když uposlechne fernetový verdikt a odejde, už nikdy tu ženu neuvidí. Beztak je to téměř infantilní, nechat za sebe rozhodovat alkohol. Jožin blahosklonně zapomněl na svůj závazek a přisedl si ke krásce. Konverzaci zahájil pochvalou:

"Máte moc hezké šaty."

Žena pohodila pobaveně hlavou a odvětila: "Opravdu? A já předtím myslela, že se vám líbím já sama, když jste mě tak pozoroval."

"Ne, to opravdu ne, díval jsem se na vaše šaty, opravdu moc hezké," poněkud nešikovně se bránil Jožin.

Žena se zasmála: "Vědět to, přišla bych dnes bez šatů, snad bych měla větší šanci."

Kdyby šaty, které žena na sobě měla, nebyly na ramínka, dalo by se po chvíli říci, že je ruka v rukávě. Jožin už nebyl sám.

Veronice, tak se azurka jmenovala, připadal Jožin roztomilý. Sešli se od té doby třikrát, čtvrtá schůzka proběhla u Veroniky v bytě. Nevinné přání Veroniky, totiž najít vhodné místo na stěně pro starodávné hodiny s kukačkou, se změnilo v další Jožinovo dilema. Už na předchozích rendez-vous měl nutkavou touhu Veroniku stisknout v objetí, jak jen by mu délka paže dovolila, ale na veřejnosti trpěl puritánstvím. V soukromí bytu to ovšem byla docela jiná, Jožin si zadal úkol ohmatat Veroničino tělo, současně s vytyčeným závazkem se však dostavila známá opozice…strach z odmítnutí, odvržení. Co když se všechno pokazí? Co vlastně o ní ví? Co má ráda, kdy ještě je pro ni moc brzy a kdy už akorát, kam se na jejím těle smí a kde je chráněná památková zóna, atd., atd...

Veronika se natahovala do výšky, držíc kukačky v obou rukou, vypínala se a Jožin prahl po těch křivkách k zbláznění. Opozice však držela statečně krok. Nastalo mocné neurčito. Sáhnout nebo nechat být?

"Uděláme to takhle," řekl v duchu Jožin neexistujícímu publiku, "jestli bude s touhle pozicí spokojená, tak ji chytím kolem pasu a pak se uvidí. Jestli se ale s tím krámem přesune k další zdi, ani se jí nedotknu. Tak přísahám!"

Vykřičník ještě nestihl vychladnout, když Veronika pochybovačně zavrtěla hlavou a řekla: „Ba ne, sem přijdou ty dva obrazy, sem by se to nehodilo, ne ne, ty hodiny půjdou naproti.“ Podívala se na Jožina, očekávajíc jeho vyjádření ke kukačkám. Tím bylo v podstatě rozhodnuto, ovšem Jožina výsledek zarmoutil. Křivky Veroničina těla neztratily výsledkem nic na dráždivosti, Jožinovy hormony se svorně semkly v boji za kontumaci voleb a bušily do Jožina, vyzývajíce ho k akci. Jožin nekladl velký odpor, i jemu se více zamlouvala nevítězná varianta.

„Kukačky, nekukačky, já toužím,“ řekl si rozhodně a v příštím okamžiku obeplula jeho ruka kolem nádherně ženského pasu. Veronika pohlédla Jožinovi vážně do očí a objala jej i s hodinami v rukou. Bůh je svědkem, že když se líbali, začalo odbíjet, z okénka vylétl ptáček a do vzrušením nabitého ticha zaječel: „Kuku, kuku, kuku…!“

Ještě mnohokrát vykřičela kukačka do světa, že uplynula další hodina života, ještě mnohokrát se Jožin těšil v náruči krásné Veroniky, až přišla chvíle, kdy se mezi záplavou sladkých slovíček zablesklo šesti písmeny, které poskládány do řady, daly celé slovo svatba. Jožin v dobré náladě prohlásil, že je srozuměn. Veronika odpověděla, že je šťastná. Potom mezi nimi opět došlo k sexu a Jožin už na nic nemyslel.

Čas neúprosně letěl, posléze nadešel den obřadu. Jožin s Veronikou byli nastoupeni ve velmi slavnostním rozpoložení, za sebou řady pohnutých příbuzných, před sebou ceremoniáře s medailí na krku a deskami v ruce. V rohu skromně postávala ne již mladá paní, jež zde hrála roli jakési svatební inspicientky a byla svatebčanům, jakož i ceremoniáři k ruce. Všichni naslouchali vážné řeči, jíž se zástupce starosty pokoušel vybavit mladý pár do příštího života.

„…abyste si byli oporou a jistotou, abyste při sobě stáli ve chvílích dobrých i těžkých a projevovali si navzájem lásku a pochopení. Manželství je svazek trvalý a vyžaduje mnoho úsilí a odpovědnosti. Zároveň však přináší uspokojení a naplnění. Živte je vzájemnou úctou, tolerancí a ohleduplností. Je to takříkajíc běh na dlouhou trať, buďte si tedy oporou a záštitou ve chvílích, kdy jeden snad ztrácí síly, atd. atd…“

Veronika se velmi vážně usmívala, Jožin naslouchal a v jeho mysli se objevil štvavý transparent s nápisem: A máš útrum! Jožin musel chtě nechtě souhlasit. Tohle není hra, tady se stvrzuje dosti napevno závazek života s jednou jedinou osobou, žádná další žena už nikdy více! A potom děti, vnoučata, starobinec… Jožin sevřel rty. Měl Veroniku upřímně rád, ovšem tušil, že stejně upřímně by mohl mít rád i dvě, tři ženy navíc. Zapochyboval, zda činí správně. A jako vždy nevěděl, kudy kam, kde nalézt jasnou odpověď, co dál. Ještě neřekl ono „Ano“, to mu dávalo naději. Vždyť ke každému „anu“, lze přiřadit zcela rovnocenné „ne“, ne? Co je správně? Jožin logicky usoudil, že správně je to, co mu vyhovuje. Ale co mu vlastně vyhovuje? Ceremoniář mluvil a Jožin nevěděl.

Potom si všiml, že inspicientka si co chvíli ulevuje ve stání tím způsobem, že tu pokrčí levou, tu pravou nohu, zatímco většinu váhy přenese na druhou, napnutou končetinu. Napadla ho metoda, jak dosáhnout bezpracně odpovědi na svůj rozhodovací problém. „Až se mě chlap zeptá, jestli si beru Veroniku za ženu, což se docela jistě zeptá, tak to udělám takhle: Když ta ženská v rohu bude mít pokrčenou levou nohu, tak řeknu ne, když pravou, tak prostě řeknu ano a je to vyřízené. Tak to bude a přes to nejede vlak. Jožine, sleduj nohy!“

Nečekal dlouho, skutečně, ceremoniář brzy nasadil dramatický výraz a pohlédl Jožinovi v obličej: „Táži se vás…zda si berete…za svou zákonnou manželku…“

Jožin vrhl pohled do rohu, změřil si obě nohy. Levá byla pokrčená. Omyl byl vyloučen, svatbu nutno stornovat. Jožinovi se ulevilo. Ihned však na něj promluvil jakýsi vnitřní a zcela cizí hlas: „Není ti to trapné, tahat holku za nos? To vážně chceš všechno zrušit a přivést ji do hanby? Není ti jí líto?“

„Líto?“ odpověděl Jožin. „To se ví, že je mi jí líto, ale na rovinu, vyšlo to takhle, levá noha byla pokrčená a to musí každý uznat, že co se předem ujedná, to platí, jináč bych se musel stydět sám před sebou.“

Ticho, otazník ve vzduchu, levá noha ženy v rohu stále pokrčena. Jožin se nadechl a nahlas odpověděl…