Co jen se pamatuji...

Konec města se u nás pozná podle zbytků hradeb, je tam taky přesně vidět místo, kde bývala brána. Za městem není chvíli nic a potom přijde rybník, větší než město. Aby to tolik netlouklo do očí, rozdělili kdysi rybník na dva. Postavili hráz právě uprostřed, po ní teď vede široká cesta, z obou stran osázená duby a břízami. To vím, jen si nemůžu zapamatovat, co je dub a co bříza. Jdu po hrázi, slunce zapadá, rybník po obou stranách se červená a vydechuje čerstvý větřík. Na vlnkách se pohupují kachny. Jdu pomalu, nemusím spěchat. Vlastně si ani nevzpomenu, proč jsem se tudy vydal. Asi proto, že je tu tak krásně.

 

Mezi stromy se zelená tráva, a mezi trávou se to hemží hmyzem a barvami. Je zajímavé, jak přísně dodržuje hmyz vymezené hranice, drží se v zeleni a po naší cestě se vydá jen zřídka. To, co se táhne jako sametový pás podél vody, mu stačí. Hmyz je už od narození školen k tomu, aby nerušil, alespoň ten, co se zdržuje kolem našeho rybníka.

 

U jednoho stromu leží v trávě něco, co se sem nehodí. Je to příliš hladké, příliš blýskavé a přehnaně kožené.  Zvednu to, je to nějaké pouzdro, naducané a těžké. Připomíná to penál, ale v penálech bývají tužky a propisky, kdežto tady jsou peníze. Dokonce hodně peněz, celý pakl bankovek. Stojím na liduprázdné hrázi a počítám, jsou to samé pětistovky. Kachny se sjíždějí, jsou zvyklé, že když se někdo na břehu zastaví, kouká z toho žranice. Dopočítal jsem se do rovných dvaceti tisíc. Prohmatám pouzdro zevnitř, jestli tam nenajdu lístek s adresou nebo telefonním číslem. Nic tam není, jen těch dvacet tisíc. Z procházky už dál nebude nic. Od narození jsem školen k poctivosti a vracení ztracených peněz. Mohl bych dlouze vzpomínat na plné peněženky, ležící na chodníku nebo pod autem, které jsem odevzdal původním majitelům, mohl bych vzpomínat na jejich výbuchy euforie a vděčnosti, mohl bych, kdybych si něco pamatoval. Někdo mi jednou řekl, že nebýt mé ženy, nebyl bych s tou svojí hlavou už na světě. Nevzpomenu si kdo.  

 

Většinou se neliším od ostatních. Když něco ve své hlavě potřebuji, prostě si pro to sáhnu. Jsem právě tak spolehlivý, aby mi má žena nepřestala věřit, i když s obavami. Ale potom někdo zatáhne za páku, otevře se propadliště a kus minulosti zmizí ve tmě. Není v tom žádný systém ani harmonogram, děje se to tehdy, když ten někdo má náladu na zlomyslnosti. Naučil jsem se na to nereagovat.

 

Teď je to dobré, nesu peníze zpátky do města, pamatuji si, že jsem je našel na hrázi pod stromem. Je to dvacet tisíc, na Policii si to můžou přepočítat. Kupodivu jsem na zdejší služebně nikdy nebyl, vím jen, že je v ulici Hanušova…nebo Soukenická. Trošku se projdu po městě a opravdu policejní služebnu najdu v ulici Karla Čapka. Zazvoním si a potom už je všechno snadné. Ptají se a zapisují. Řeknu jim, kde jsem k pouzdru přišel, pravděpodobně si nevšimnou, že to zní hrdě. Nadiktuji své jméno a adresu, tady jsem nikdy nezaváhal. Všechno proběhne bez chyby, nechávám jim nadité pouzdro a podepisuji protokol o nálezu. Jeden papír dostávám sebou. Když odcházím, policista mi děkuje.

 

Odemykám si dveře. Jak otvírám, otevřou se zároveň dveře z obýváku. Žena mi jde vstříc. Vypadá ustaraně.

 

„Máš?“ ptá se a je v tom hrstka strachu a dvě hrsti naděje. Ale nevím, na co se ptá.

 

„Co mám mít?“ zeptám se.

 

„Peníze…máš?“ odpoví ihned.

 

„Peníze? Jaké peníze?“ Nedělám to naschvál, jen ve své hlavě nemůžu nahmatat ten správný materiál k dialogu.

 

Žena si přitiskne dlaně na spánky a zatváří se žalostně. Znám ten výraz i to gesto. Něco se pokazilo.

 

„Takže už zase? Já myslela, že už tě to přešlo. Opravdu jsem myslela, že už budeme mít pokoj. Prosím tě, soustřeď se, já ti něco řeknu. Dnes odpoledne jsi vzal ze stolu peníze, co jsem měla přichystané pro Vodičku za nábytek. To si pamatuješ? Napsal jsi mi lístek, že mu je odneseš, abych se nemusela večer ještě štrachat až za rybník. To si taky pamatuješ? A potom mi Vodička volal do práce, že jsi k němu přišel bez peněz a že jsi je někde ztratil. A prý že je jdeš hledat. Hergot, tak pamatuješ si to?“

 

A já si to opravdu pamatuji. Teď už ano. Musí se mi připomínat. Proto jsem byl dnes na hrázi, nebyla to procházka, hledal jsem pouzdro s penězi pro Vodičku. Musel jsem se předtím shýbnout k nějaké kytce nebo co, a peníze vypadly do trávy. Jistě, tak to bylo. Když jsem u Vodičky sáhl do kapsy, z leknutí mě zamrazilo. Vydal jsem se zpátky hledat, Vodičkovi jsem nakázal, ať nikomu nic neříká, hlavně ne mojí ženě, že se to určitě najde. Neposlechl mě, zavolal jí. Nevadí, vždyť se to našlo do poslední koruny pod dubem…nebo pod břízou.

 

Zavrtím hlavou a usměju se, abych ženu uklidnil. Zpozorní, dívá se skoro prosebně.

 

„Mám je!“ řeknu pyšně.

 

Žena spustí ruce a hlasitě vydechne úlevou.

 

Musím však pokračovat: „Tedy, já je našel, ale nevěděl jsem, že jsou to naše peníze,“ říkám opatrně a pozoruji manželku. Opět se vzpřímí, nový strach se jí vkrádá do tváře.

 

„Kde jsou ty peníze?“ zeptá se skoro bázlivě. Zná mě.

 

„Já myslel, že je někdo ztratil, tak jsem je odevzdal na Policii, nebyla tam adresa a nic,“ řeknu, protože tak to bylo. Včas spolknu poznámku, že je nerozum skladovat peníze bez adresy.

 

„Takže jsou tady na policajtech, jo? A víš to určitě, jo? Dal jsi je tam určitě, jo?“ ptá se žena a uklidňuje těmi otázkami sama sebe.

 

„Počkej,“ řeknu a sáhnu do kapsy. Ano, správně, protokol. Žena pozorně čte, potom odloží papír a hledí před sebe. Je ticho, nabírá síly. Potom zvedne hlavu.

 

„Dobře! Takže teď se sebereme a pro ty peníze si půjdeme. Všechno jim řekneme, jak to bylo a …ježíšikriste, tohle nám nikdo neuvěří!“

 

Vím, co ji trápí. V aktuálním časovém prostoru mi to myslí velmi dobře. Já, Vladimír Maláč jsem odevzdal dvacet tisíc korun českých jakožto nález, o čemž byl zhotoven protokol. O hodinu později se dostaví jmenovaný Maláč s manželkou, Adélou Maláčovou s tvrzením, že oněch dvacet tisíc korun patří jim a budou žádat jejich vydání. Moje žena má pravdu, tohle nám nikdo neuvěří. Za celý svůj život jsem něco podobného nezažil…alespoň co se pamatuji…