Když je chumelenice

David Novák se ráno užasle zahleděl oknem v kuchyni ven. Naskytl se mu pohled na to, co se dalo nazvat bílou tmou. Sníh se doslova sypal v takovém množství, že sotva bylo vidět na zaparkovaná auta u chodníku.
„Hrome! Tak meteorologům ta předpověď vyšla. To bych do toho kopnul!“ pomyslel si a podíval se na teploměr, který ukazoval několik stupňů pod nulou.
„A ještě je zima. To je teda dobrý!“ řekl si a v obličeji se zachmuřil.
O něco později vyšel před dům. Chvíli se nevěřícně díval na hustou chumelenici a pak zrakem spočinul na závěji, co byla na schodišti. V ní bylo několik stop a vprostřed schodů byl sníh částečně shrnutý až dolů. Hned uviděl, co je toho příčinou. Pod posledním schodem ležel rozplácnutý soused z domu pan Fiala.
„Pozor, pane Novák. Po těch schodech se nedá vůbec chodit!“ zvolal na něho soused.
„To vidím,“ mínil a opatrně nakročil na schodiště. Když byl v polovině schodů, ozval se za ním štěkot. Pootočil se a uviděl, jak od shora na schodiště vběhl pes. Než se nadál, pes po sněhu sklouzl a narazil do jeho nohou. Okamžitě ztratil rovnováhu a dopadl na sníh na schodech. Vzápětí sjel po zádech až na chodník, kde podrazil nohy už stojícímu panu Fialovi. Pes štěkal ostošest a jeho majitelka paní Havránková ho hned okřikovala, ale poté se ozval její výkřik, který doprovázel pád po schodišti. On i pan Fiala pocítili náraz a vzápětí na ně skočil pes, který to vše považoval za hru.
„Dej mi toho kulicha!“ rozkřikl se pan Novák na psa a počal se s ním o něho přetahovat, zatímco pan Fiala se držel za nos.
Bambule na kulichu vzala za své za šťavnatých nadávek, ve kterých zanikly omluvy paní Havránkové. Pak pes i jeho majitelka zmizela v hustém sněžení a pan Novák užasle hleděl na bambuli ve své dlaní.
„No, stejně se mi ta bambule nelíbila,“ pronesl.
„Nechápu, jak si někdo může vzít do sněhu kozačky!“ ozval se pan Fiala a mnul si nos.
„A já zase nechápu, jak může napadnout za noc tolik sněhu a ještě pořád chumelit,“ mínil pan Novák.
„To se zeptejte tam nahoře. Toho Svatýho Petra.“
„Já myslel, že ten je přes déšť.“
„Přes zimu bude přes sníh,“ ukončil úvahy soused a vykročil k parkovišti. A za chvíli došel před řadu velkých bílých kopečků, pod nimiž se skrývala zaparkovaná auta.
„No nazdar. Který je moje?“ zeptal se sám sebe a podrbal se na hlavě.
A tak shrábl rukama ze dvou předků aut sníh. Ani jedno auto však nebylo jeho. Až to třetí bylo. Když automobil zbavoval sněhu, tak si uvědomil, že ještě nikdy nebylo takhle moc zasněžené.
„Myslíte, že vůbec dneska vyjedeme?“ ozval se odněkud zpoza hustě padajících vloček pan Fiala.
„To nevím. Budu to muset vyzkoušet,“ odpověděl mu a zasunul klíček do zámku u dveří. K jeho překvapení s ním nešlo v něm pootočit. Ani při opakovaných pokusech dveře neotevřel. Postupně se pokusil otevřít zbývající dveře, ale opět bez úspěchu. Poté chtěl vztekle rozkopnout větší hromádku sněhu, ale poté měl pocit, že kopl do kamene. Za chvíli radši po čtyřech vylezl schody, zazvonil na zvonek vedle dveří a požádal, aby mu manželka z balkonu hodila rozmrazovací spray i kabely na nastartování, protože vytušil, že i startování bude problém.
„Chytej! Hážu ty kabely!“ vykřikla manželka z balkonu a on je přes padající sníh zahlédl, jak vzduchem letí obrysy stočených kabelů. Udělal dva kroky směrem k chodníku, ale vrazil do velkého křoví, do něhož vzápětí zapadl. Přitom se ozval výkřik jednoho chodce na chodníku, na kterého dopadly kabely. A ten se tak lekl, že spadl na chodník. Sotva se pan Novák v houštině postavil, dopadl mu na hlavu spray, načež se za ni chytil rukama a opět se skácel do křoví.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI