Já, statistik

Cestou z práce jsem si to spočítal. Už sedm dní překračovala teplota o tři celé čtyři desetiny stupně průměrnou teplotu za posledních patnáct let. To už byl důvod uhnout z obvyklé trasy a zajít k Mrzákovi. Poručil jsem si pivo, vypil jsem ho na ex a poručil jsem si ještě jedno. To druhé jsem vypil do poloviny, díval jsem se na tu půlku a svět skrze pivo se zdál zlatý a spokojený. Denně vypije v průměru každý Čech osminku piva, jenže do toho se počítají i kojenci, a například já mám dva tříměsíční synovce a jednu měsíční neteř, kteří dnes pivo zaručeně neměli a mít nebudou. Takže když si dám ještě jedno, pořád nebudu notorik.

 

Potom mi do piva padl stín. Vzhlédl jsem a naproti mně stál Kovanda. Byl rozčilený a bojácně se ohlížel tam, kde byl vchod do druhého lokálu, tam se smělo kouřit. Kovanda se ke mně naklonil a přidušeně mi řekl: „Ty idiote, co sem lezeš? Vedle sedí Průša a je na tebe strašně nasranej! Myslí si, že jsi mu ukradl kolo a přísahal, že ti rozbije hubu. Seber se a zmiz!“

 

Ano, věděl jsem, že mě Průša hledá. Přišel už o třetí kolo a soptil vztekem. Vzhledem k tomu, že se u nás ročně ztratí osm tisíc kol, byla Průšova reakce na krádež třetího bicyklu hysterická.

 

„Spíš by tě mělo zajímat, Kovando, že máš čtyřicetkrát vyšší pravděpodobnost, že dostaneš rakovinu plic,“ řekl jsem, protože Kovanda je silný kuřák. Pomohlo to, Kovanda vztekle mávl rukou, byla v tom notná dávka rezignace, a odešel z hospody. Svět se opět ponořil do piva.

 

Potom se stůl otřásl, až se na hladině rozběhly kruhy, jako když vítr zafouká do zralého obilí. To Průša udeřil dlaněmi o desku, aby dal najevo, že je tu.

 

„Tak, ty hajzle,“ řekl.

 

„To myslíš mě?“ zeptal jsem se.

 

„Zloději!“ nazval mě opět jinak.

 

„A důvod?“ opáčil jsem pohoršeně.

 

„Naval kolo!“ zařval bez návaznosti na mou otázku.

 

„Kde vzít a nekrást…,“ poznamenal jsem provokativně. Průša zbrunátněl.

 

„Ty dobytku, ty si z toho budeš dělat prdel? První kolo mi šlohli, stálo mě pět stovek, druhý kolo mi šlohli, za čtyři stovky, a teď úplně nový kolo, za patnáct litrů, a je fuč, ty dobytku, zloději, a ještě si ze mě děláš prdel?“ Bylo to hodně nahlas a výhružně.

 

„Ale Průšo, to máš v průměru jedno kolo za pět tisíc tři sta, takže z jedné výplaty si můžeš koupit čtyři takové. Tak co se čílíš?“ zeptal jsem se s úsměvem. Ani nevím, co mě to napadlo. Průša si patrně pomyslel totéž, rozmáchl se a pravačkou mě smetl ze židle.

 

Letmo jsem zahlédl, jak číšnice hmatá po telefonu, hotova zavolat policejní hlídku. Což o to, v našem městě má Policie dojezdovou dobu pět minut a dvacet vteřin, po tu dobu bych Průšovi dokázal vzdorovat. Ale ten tachometr… Já vím dobře, že když už kradu kolo, tak příslušenství se mám obratem zbavit, ale ten tachometr se mi tolik líbil, že jsem ho zastrčil do náprsní kapsy. A tam už zůstal. Tedy teď už ne, teď vypadl na podlahu, Průša po něm skočil a s vítězoslavným výkřikem ho pozdvihl ke stropu s hučícími ventilátory. „Tak a je to jasný, tady ten škrábanec na displeji, to je úplně jasný!“… to byl právě ten vítězoslavný výkřik.

 

Teď už bych sotva dokázal vysvětlit, kde se vzal jeho tachometr v mé kapse. Průša ani na vysvětlení netrval, a zasypával mne v průměru nula celá osmi desetinami facky za vteřinu.

 

(Pozn. aut.  Autor ve skutečnosti nesnáší statistiku a nikdy ji nepoužívá, stejně jako sedmdesát osm procent obyvatel)