Blue Velvet

Antonín vešel do kanceláře a našel zde svého bratra, zpola sedícího oproti zaběhnutým zvykům na rožku stolu. Antonínův bratr se jmenoval Karel. Obě jména byla pro obyvatele města ke spatření na štítu domu, ovšem kolemjdoucí se k nim nejprve museli pročíst přes velký nápis: Paladium, následovaný vysvětlením – Pohřební služba –, a teprve potom byla na fasádě uvedena jména majitelů: Antonín a Karel Macákovi.

 

Antonín ihned zavnímal atmosféru, nabitou potenciálem maléru. Zdrojem byl Karel, přesněji, jeho obličej. Lidská tvář má neobyčejnou schopnost mluvit beze slov a Karlova mimika tuto schopnost nezapřela, neboť vysílala přibližně toto: „A je průser, a já jsem to říkal, já to věděl od začátku, že se to stane, ale to by mě musel někdo poslouchat. A teď máme průser jako prase.“ A Antonín, když přečetl z bratrovy tváře tento drsný vzkaz, byl by přísahal, že na jeho konci zahlédl ještě drsnější dodatek: „Kurva… !“

 

Odložil tašku, pověsil čepici na věšák a obrátil se k bratrovi: „Stalo se něco?“

 

„Volal mi Mendl,“ odpověděl Karel, jako by to bratrovi muselo stačit, aby pochopil velikost maléru.

 

„Mendl…, počkej, to je ten, co od nás koupil Blue Velvet?“ otázal se Antonín.

 

„Jo, to je ten, co od nás koupil Blue Velvet! Tedy pozor, nekoupil, nechal si ho u nás udělat,“ odpověděl Karel a na konci věty neklesl tónem, jak by to udělal člověk s pravidelnou frekvencí tepu. Namísto toho se nadechl a rozkřičel se: „A teď mi volal, že už tu rakev nechce, že si to rozmyslel! Tak co ty na to?“

 

„Počkej, jak rozmyslel? Dával nám přeci šest tisíc zálohu. Řekl jsi mu, že takhle mu ty peníze nevrátíme?“ zeptal se Antonín poměrně bez rozčilení, neboť všechno má svůj čas.

 

„To jsem mu pochopitelně řekl. A on řekl, že klidně!“ křičel Karel dál. Že na sobě nehodlá ponechat ani stopu podezření, že by na celém průseru měl sebemenší podíl, bylo patrné z následujícího řevu: „Jako bych to neříkal hned, že šest tisíc zálohy je málo! Jako bych to neříkal! Všude si berou minimálně třicet procent, jenom my blbých deset. Takže čtyřiapadesát tisíc je v hajzlu, protože rakev za šedesát táců si tady nikdo další nekoupí, tady v tom městě teda ne! A já to říkal, já jsem to říkal!“

 

Antonín neodpovídal. Že se stal velký průser, v tom byl s bratrem zajedno. Ale jeho mozek stále ještě plně nezpracoval podrobnosti. To vyplynulo z jeho následující otázky: „Počkej, to chceš říct, že máme ve skladu hotovou rakev za šedesát tisíc a nemáme do ní koho dát?“

 

„Ne, Toníčku, vůbec ne! Já chci jenom říct, že máme ve skladu rakev za šedesát tisíc a nemáme do ní nikoho, ale vůbec nikoho!“ zaječel Karel s hysterickou ironií. Antonín konečně pochopil a zhodnotil: „Doprdele!“

 

„Přesně tak!“ přisvědčil Karel. Oba věděli své o ochotě místních zaplatit nadprůměrné částky za truhlu, kterou tak jako tak zakopají do země. Ve městě sice žilo několik ekonomicky silných občanů, ale jako naschvál nikdo z nich se nechtěl stát pozůstalým a objednat u bratří Macákových důstojné a hlavně solventní rozloučení. Proto byli oba prostě řečeno nasraní, zcela v souladu se situací. Více než explicitně se to ukázalo, když se v kanceláři ozvalo zazvonění a Karel hněvivě a spíše instinktivně vykřikl: „Teď ne, joudo!“ Ale to už se oba vzpamatovali. Zvonění mělo svůj původ v přijímacím salónku, do kterého vedla cesta každého klienta, který vstoupil do domu smutku a obchodu. Tlačítko sloužilo klientovi k přivolání personálu. Role jednatele se zákazníky patřila od počátku Antonínovi, a to zcela přirozeně, protože měl dar přesvědčit, že smutek pozůstalého je i jeho zármutkem a ztráta truchlícího je i jeho ztrátou, což znamenalo pro firmu zisk. Dalo se bez přehánění říct, že Antonín znal všechny fígle, které na zákazníky, zlomené bolem, platí.

 

Když vstoupil do salónku, spatřil vysokou ženu v černém. Ihned odhadl její ekonomické možnosti na dosti slibné a v duchu si poblahopřál a připravil se k boji. Zaujal soustrastný postoj, jenž se dal při styku se zákazníky označit jako výchozí. Tomu odpovídal i tón a síla hlasu. Antonín dobře věděl, že to prospívá obchodu. Tiše za sebou zavřel dveře a přistoupil na několik kroků k ženě. Hovořil měkkým hlasem: „Dobrý den. Macák Antonín. V čem vám mohu pomoci?“

 

„Polesná. Chtěla bych objednat pohřeb. Totiž…manžel… ještě nedávno jsme byli… ,“ žena nedopověděla.  Antonín ihned přešel k ženě: Přijměte mou nejhlubší soustrast,“ řekl a jemně stiskl špičky prstů, které mu automaticky podala spolu s rukou. Poté ukročil k jednacímu stolu a povytáhl masivní, dubovou židli. V salónku bylo vůbec hodně nábytku, neboť z každé vyrobené rakve vždy zbylo trochu dřeva.

 

„Prosím,“ řekl a ukázal na židli. Žena usedla. Antonín zaujal místo naproti ní. Věděl, že je třeba zákazníkovi usnadnit nelehkou situaci, neboť málokdo má přirozený dar dovtípit se sám, co obnáší úklid po Smrti.

 

Antonín se tedy rozhovořil nesmírně tichým hlasem: „Naší snahou bude co nejvíce vám ulehčit ve vašem zármutku. Přejete si kompletní péči o zesnulého nebo si vyberete pouze některé naše služby? Kompletní péče zahrnuje převoz zesnulého z nemocnice nebo místa skonu, výrobu rakve nebo urny, přípravu zesnulého k pohřbení včetně oblékání, úpravy nehtů, vlasů a vousů, zhotovení smuteční výzdoby, dále zařizujeme smuteční proslov a hudbu, případně zpěv. Pokud si budete přát, můžeme tělo zesnulého balzamovat. Samozřejmě kterékoliv z těchto služeb lze provést jednotlivě, dle výběru. Pro začátek bych si dovolil navrhnout předběžný výběr rakve nebo urny. Tady bych se rád zeptal, jestli si budete přát klasický pohřeb do země a tedy s rakví, nebo zvolíte pohřeb žehem?“

 

Žena však již na první přednesenou variantu kývala a ihned za Antonínovým otazníkem odpověděla: „Raději do země a rakev.“

 

„Rozumím,“ řekl Antonín a vydal se tedy v další fázi po této větvi. „Dovolil bych si tedy nabídnout z výběru rakví v tomto katalogu. Jestli dovolíte…,“ a Antonín obešel stůl s barevným katalogem v ruce a posadil se vedle ženy na další židli. Otevřel katalog, a žena se zahleděla na truhly, z nichž jedna se měla stát posledním příbytkem jejího chotě. Antonín tichým hlasem komentoval.

 

„Zde, lehčí varianty, smrkové dřevo, jednodušší provedení. Střízlivá výzdoba, čalounění plátno. Zůstaneme u této cenové relace nebo si přejete přejít do střední kategorie, paní Polesná?“ zeptal se Antonín a opravdu to znělo, jako by rozhodnutí ponechával na ní.

 

„Raději bych nějakou hezkou, na ceně tolik nezáleží, on si to zaslouží, docela určitě,“ řekla žena a dodala: „Chtěla bych pro Václava obřad v kostele, a aby se s ním všichni mohli rozloučit zblízka, aby mu mohli udělat křížek, chápete, že?“ žena sáhla do kabelky pro kapesník.

 

„Samozřejmě, tělo zesnulého připravíme v tomto smyslu k poslednímu rozloučení,“ odpověděl Antonín bez váhání a s patřičnou účastí a srdce mu zaplesalo. Kdo vystavuje nebožtíka v kostele, ten si dá pozor, aby si neudělal ostudu nějakou pikslou z překližky za pár tisíc. Pokročil v katalogu ke střední třídě. S dobře skrytým potěšením komentoval fotografie: „Dřevo třešeň nebo ořech, víko zdobené, čalounění hedvábné, decentní a zároveň vkusný vzhled, zhotovení do dvou až tří dnů. Na následujících stránkách jsou potom rakve nejvyšší třídy, zvláště upravené pro důstojné rozloučení se zesnulým.“ Antonín opravdu znal všechny fígle. Žena zkusmo otočila stránku a zahleděla se na nádherné kusy, přímo lákající k poležení. Setrvala chvíli bez hnutí, Antonín jí počkal další chvíli a poté, jako by jí chtěl pomoci, otočil další stránku, prohodil jakýmsi nepatrně žertovným hlasem: „Tohle bych raději nenabízel, to už je až moc…,“ a rychle otočil na následující stránku, takže žena jen stěží zaregistrovala, že na oné tajemné straně je nabízena jen jedna jediná truhla. Antonín hrál o všechno. Musel riskovat, ve skladu se válelo šedesát tisíc ve dřevě, konkurence veliká a lidé ve městě nechtěli umírat.

 

Žena vydala slabý zvuk nesouhlasu. Antonín se na ni tázavě podíval a zeptal se: „Nebo mohu představit?“ Otočil stránku zpět. Na ženu zazářilo světlo luxusu. Byla to rakev rakví, umělecké dílo, skvost mezi truhlami. Překrásné dílo z mahagonu, ve všech čtyřech rozích točené sloupky, po hranách bohatě zdobené lišty, masivní víko, zdobené měděným kováním, po stranách mosazná madla k nesení. A ty polštáře! Nadýchané, potažené tmavě modrým, hutným sametem, obroubené jemnými krajkami, měkké a těžké jako úrodná hlína. Blue Velvet – tak hlásal nápis nad položkou. Antonín nechal ženu, aby si představila manžela, jak leží v podobné rakvi a kolem defilují příbuzní a známí. Věděl, že teď už jí budou všechny ostatní rakve připadat jako nepovedená náhražka z Baumaxu. A o to šlo.

 

Žena položila prst na Blue Velvet a řekla: „Ano.“ Antonín s vypětím sil zůstal klidně sedět, rakev stále otevřenou. Nesměl vzbudit ani náznak dojmu, že mu jde o všechno, respektive o šestkrát deset tisíc. Ještě chvíli poseděl, poté pokýval uznale hlavou a pronesl: „Takže Blue Velvet, rozumím. A abych se přiznal, asi bych nevolil jinak. Dovolíte?“ Antonín pomalu zavřel katalog a vracel se na své místo naproti ženě. Hleděl na ni odtamtud s respektem, jaký si zasluhuje ten, kdo za sebou nechává podpisy pod vysokými čísly. Musel však být i nadále velmi obratný. Podepsáno ještě nebylo.

 

Antonín nyní potřeboval celou operaci s rakví dočasně odsunout do pozadí. Situace si to žádala. Znal to. Zákazník se musí uklidnit, protože v rozrušení z právě dohodnutého obchodu mohl provést něco nepatřičného, například si celou věc rozmyslet. Zavedl proto řeč na další, podružné záležitosti, mluvil o vhodném oblečení pro zesnulého, nabídl firemní rubáš a byl ubezpečen, že manžel dostane na poslední cestu vlastní, kvalitní oblek, vzápětí připomenul možnost balzamování, která byla přijata, což byla pro Antonína příjemná třešnička na právě pečeném dortu. Probrali v důstojné atmosféře několik dalších drobností, a teprve poté Antonín vyhotovil smlouvu na výrobu rakve. Ostatní služby, jak řekl, budou hromadně podepřeny smlouvou druhou. Poté přišla chvíle na velice riskantní, ale nutný tah.

 

„Ještě si dovolím vás informovat, že v případě takto náročných zakázek jsme nuceni přijmout zálohu ve výši deseti procent z celkové ceny, což v tomto případě činí rovných šest tisíc korun. Ve srovnání s jinými pohřebními službami je to velice příznivá částka, to mohu říci naprosto zodpovědně. Můžeme tedy přistoupit k zaplacení a podpisu smlouvy.“ To se Antonín nezeptal, to konstatoval.

 

A žena skutečně po chvíli soustředěného čtení, během kterého nepatrně pokyvovala hlavou, celou zakázku podepsala. Potom sáhla do kabelky a dala Antonínovi spatřit svazek bankovek, které měla patrně přichystané k úhradě všeho, kvůli čemu sem přišla. Odpočítala šest papírků a položila je vedle smlouvy.

 

„A je vymalováno,“ pomyslel si Antonín a div neomdlel. Dalo mu hodně práce, aby sám sebe přesvědčil, že to celé není jen sen, ze kterého se probudí mezi neprodané rakve. To však proběhlo hluboko v jeho obchodnické duši, navenek zůstal empatický a klidný, zlehka se za stolem uklonil na projev přijetí částky a více si peněz nevšímal. Poté se jal vdově vysvětlovat, že za ostatní služby se platí až po realizaci celého pohřbu. A na závěr si, již úplně uklidněný a pln optimismu, ponechal několik vět, jejichž vyslovení mu působilo nevýslovné blaho: „Ještě si dovolím malou poznámku, paní Polesná. Většinou dodáváme hotovou rakev za tři až čtyři dny. Ale vzhledem k naprosté exkluzivitě vaší objednávky jsem se rozhodl, že pozastavíme veškerou výrobu a budeme se věnovat pouze vaší zakázce. Takže rakev bude hotova již zítra odpoledne. Je to jakýsi projev naší společnosti, že si vážíme svých klientů. Pokud si budete přát, můžeme do víka instalovat velice vkusný mosazný rámeček s fotografií vašeho chotě. Ano? Pak tedy, mohu-li prosit, zašlete fotografii na naši mailovou adresu, případně nás s podobiznou navštivte osobně. Přijdete osobně, rozumím. Alespoň si budete moci rakev předem prohlédnout a říci, jak jste spokojena. Děkuji za důvěru, kterou jste nám projevila. Mohu-li poprosit o adresu bydliště a nějaký kontakt na vás, abychom vás mohli vyrozumět, až bude vše připraveno, včetně data a hodiny obřadu.“

 

Žena se zdála spokojena, že o jejího muže bude dobře postaráno. Poskytla důležité údaje a poté se rozloučila. Antonín se lehce uklonil a zůstal čelem k východu tak dlouho, dokud žena nezmizela ve světě živých. Potom se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Vzal ze stolu smlouvu a několikrát ji přečetl. Bylo to tam opravdu napsané. Blue Velvet prodán za plnou cenu! Karel! Ten nešťastný, nasraný Karel v kanceláři! Antonín se vysloveně těšil na jeho obličej, až mu ukáže podepsanou smlouvu…

 

Karel držel před obličejem bílý list a pomalu ručkoval očima dolů. Antonín s potěšením pozoroval jeho výraz. Karel se řádku po řádce měnil. Zlobné vějířky kolem očí se rozplývaly, uši, vztekem špičaté, dostávaly obvyklý tvar i barvu, sevřené čelisti se uvolnily a pomalu se roztahovaly k úsměvu. Když Karel dospěl k záloze, trhl sebou a podíval se se zlostnou výčitkou na bratra. Antonín rychle a důrazně řekl: „Dal jsem deset procent. Jo, máš pravdu, Mendl nám za deset procent nasral na hlavu, ale tohle je něco jinýho, tahle ženská necouvne, to já poznám, Karle. Nech to plavat, tahle to nestornuje.“

 

Karel se ještě chvíli podezíravě díval, ale potom vrátil smlouvu bratrovi a začal chodit po kanceláři. Z nejhoršího byli venku. Karel byl náhle plný energie. Chtělo se mu v celé věci něco udělat. Rakev byla hotová, neměl do čeho píchnout. Byl ve firmě na ruční práce, jeho královstvím byla truhlárna. Antonín se specializoval na marketing. Oba byli ve svém oboru mistry. Antonín to své dokázal před chvílí. Karel nechtěl zůstal na nule.   

 

„Brnknu Šorejsovi,“ řekl energicky. Chvíli dýchal do mikrofonu, potom se ozvalo: „Patologie, Šorejs,“ a Karel se rozhalasil: „A tady Karel, zdravím Bohoušku. Prosba! Máš tam nějakýho Polesnýho, sedmačtyřicet let, máme tu pro něj ubytování, tak tě prosím, okótuj mi ho, Bohoušku.“

 

„Karlíčku, zdravím! Polesný, říkáš? Počkej, já se tady mrknu do papírů… Jo, přivezli to sem převčírem, ale já ho nedělal, toho řezal Makus. Nějaká nehoda nebo bouračka, nevím přesně, mně se v těch lejstrech nechce hrabat. Ale kótování ti přečtu z papíru, tady to zrovna mám navrchu. Takže si piš: Polesný Václav, věk sedma…jo, to ty vlastně víš, no a dál… výška sto devadesát, váha sto patnáct. Pak jsou tady nějaký další kecy, ale to už by ti bylo celkem k hovnu, Karlíčku. A jak jdou kšefty?“ Ale patolog Šorejs s překvapením zjistil, že na druhé straně zavěsili.

 

Karel položil sluchátko a otočil hlavu k bratrovi. Antonín vytušil nový malér. Podíval se na Karla a otazníky v jeho očích se třásly strachem z neznáma. Karel měl u očí nové, zlobné vějířky, uši se mu zašpičatily.

 

„Polesný má sto devadesát centimetrů,“ řekl zlověstně. Antonín povytáhl obočí. „A?“ zeptal se stručně.

 

„No a Mendl si objednal rakev na sto sedmdesát,“ odpověděl Karel temně. Antonín nevěřícně a jako by na zkoušku pronesl: „Což znamená…“

 

„Což znamená, že jsme v prdeli,“ navázal Karel. A protože rakvím rozuměl, bylo ho nutno brát zcela vážně. A oprávněný byl i jeho další výbuch: „Jak to, že jsi tý ženský prodal hotovou rakev, a nevypáčil z ní, kolik měřil její ex? Teď budeme za blbce! Vole!“

 

„Chybička se vloudila, já na to dočista zapomněl. Jediný, na co jsem myslel, bylo, aby ženská podepsala smlouvu. Hergot, já jsem idiot!“ uznal Antonín poctivě svůj omyl. A hned na to přidal další temný stín na celou situaci. „A já jí slíbil, že rakev bude hotová do zítřka, jako že kvůli ní. A zítra přijde s fotkou toho svýho. Já vůl jí to ještě nabídnul!“

 

„To by nebyl problém, čerstvá vdova houby pozná dvacet čísel rozdíl. Jenže brácho, my tam toho joudu musíme tak jako tak narvat. A já už teď říkám, že toho joudu tam prostě nenarveme!“ Karlův hlas začínal vykazovat stopy zoufalství.

 

„Do řiti, neříkej, že děláš truhly na fest! Snad dáváš pár čísel rezervu, nedáváš? “ zahromoval Antonín na bratra.

 

„Rezerva tam je, ale z toho dostaneme maximálně deset centimetrů. Což znamená, že rezerva nerezerva, chlap nám bude pořád o decimetr přečuhovat. Kurva, já se z toho poseru! To nemůže jít jednou něco normálně?“ zařval Karel, protože neviděl východisko. A poněvadž mimořádná situace si žádá hodně mimořádná, případně hodně blbá rozhodnutí, Karel jedno takové vzápětí učinil.

 

„Volám Šorejsovi!“ vykřikl rozhodně a popadl sluchátko. „Řeknu mu, ať nám chlapa trochu přiřízne. V truhle to nikdo nepozná.“

 

Antonínovi se jen s námahou podařilo bratra zadržet. „Jsi blázen? Kdes to viděl, zkracovat nebožtíka? Navíc, vdova ho chce vystavovat v otevřený truhle v kostele! Tak si umíš představit ten virvál, až si někdo všimne, že chlap má kratší nohy. Zapomeň!“

 

„Jenže co teda chceš dělat? Co mám podle tebe dělat?“ ptal se Karel a zoufalství v jeho hlase už nebylo pouze stopového charakteru.

 

„Budeš muset truhlu nastavit, jiná možnost není,“ řekl Antonín s rozhodností, která ovšem pramenila z čisté beznaděje.

 

„Upad jsi? Víš, co to je, nastavovat rakev? To není žádná prdel, ty vole! To máš jedna ku deseti, že jí nadobro zničíš. A co ty spoje? To bude vidět! A u takhle drahý to nepřichází v úvahu. Na to se ti můžu…“

 

„Na spoje dáme dodatečný ozdoby, to se zakryje, ale nastavit to musíme. Pořád lepší, než dělat novou. Nebo chceš, aby se nám tahle válela ve skladu? Tahle ženská, tu nám poslalo nebe, ale druhá taková už nepřijde, to ti garantuju! Prostě tu rakev předěláš, nic jinýho nepřichází v úvahu, Kájo!“ Antonín nyní hovořil již zcela rozhodně. Vyplatilo se. Karel mávl odevzdaně rukou a odcházel do dílny. Ve dveřích ještě vzdychl: „Bože, bože…“

 

Nikdo nevypoví dostatečně o nadlidské dřině, kterou Karel vynaložil při rekonstrukci rakve. Pracoval po zbytek dne, celou noc a následující dopoledne bez zastavení. Veškerý svůj um a zkušenosti vložil do oněch pohřešovaných dvaceti centimetrů a nutno říci, že konečné dílo bylo vskutku vizitkou mistra. Nikdo by ani při sebepečlivějším zkoumání nenašel místo, kde byla rakev prodloužena, spoje byly umně překryty zdobenými lištami, taktéž víko podstoupilo prolongaci, vnitřek rakve přečalouněn. Když Antonín vkročil do dílny, na stole se skvěl zbrusu nový Blue Velvet a vedle se sotva držel na nohou jeho stvořitel, unavený k smrti, ale pyšný. Antonín musel uznale pokývat hlavou a bratrovi ukázal vztyčený palec. Karel přijal pochvalu zvoláním: „Už nikdy, už nikdy…!“ Antonín rozuměl. Teď už mohl upadnout do rutiny. Oba bratři se odebrali do kanceláře. Antonín zvedl telefon a vymačkal patologii. Zvedl to Šorejs.

 

„Ale Bohoušku! Ty máš ještě šichtu? Ty se jednou z těch svejch mrtvol posereš, chachacha…,“ zahalasil Antonín bodře. Byli s patologem dobří přátelé. „Tak ale Bohoušku, připrav nám toho Polesnýho, však víš, ať se pro něho můžeme stavět. A papíry, kdybys nám k němu přibalil, ju? Díky, Bohoušku. A na co chlap vlastně zašel? Co…?“

 

Karel spatřil bratra, jak obrací oči v sloup a otevírá ústa v nevěřícném gestu. Smrtelná únava jej přešla, vzpřímil se a tázavě vyčkával. Antonín se na něj od sluchátka podíval a Karel spatřil v jeho pohledu cosi nelidského. Potom se Antonín odvrátil a zachraptěl do telefonu: „Prosím tě, můžeš mi to zopakovat?“ Ze sluchátka se ozýval Šorejsův hlas, Karel však nerozuměl. Potom Antonín pomalu zavěsil. Karel pohodil hlavou na znamení: „Mluv!“

 

Antonín unaveně promluvil: „Teď mi to Šorejs řekl. Víš, jak ten Polesný umřel? Nehoda, jo, to souhlasí. To mi řekl už včera. Víc včera nevěděl. Dneska už věděl. Toho Polesnýho srazil vlak. Obě nohy od kolen dolů v hajzlu. Ani nemělo cenu je hledat. Což znamená…“

 

„Což znamená…,“ zopakoval Karel, a neznělo to přívětivě.

 

„Že ten chlap je o pětapadesát centimetrů kratší,“ dokončil Antonín neblahou novinu.

 

„Což znamená…,“ řekl Karel.

 

„Což znamená…,“ zopakoval Antonín.

 

„Že ta celá práce byla na hovno,“ dokončil Karel bezbarvým hlasem. Otočil se a pomalu odcházel z kanceláře. Působil odevzdaně. Tiše za sebou zavřel dveře a nechal Antonína samotného. Uplynula minuta, možná dvě. Poté se Antonín vydal do dílny. Teprve po chvíli našel bratra. Karel ležel v rakvi, ruce sepjaté na prsou, díval se nepřítomně do stropu, a jeho natažené nohy si rozhodně nemohly stěžovat na nedostatek prostoru.