Dietní anekdota

     
                                                     DIETNÍ ANEKDOTA
     
     „Ňák moc žereš, babouku, poslední dobou,“ řekla mi žena a kriticky se podívala na můj povolený pásek a rozepnutý knoflíček u kalhot. Ani nepočkala, až mi slehne. Když mi posledně tímto tónem oznámila, že chodím jako hastroš, následovala návštěva podivného obchůdku s ošacením. Odnášel jsem si potištěné triko a žena zelinkavý kostým, který náhodou vybalili zrovna když jsme přišli.
     „Je to fakt strašná náhoda,“ tvrdila prodavačka, když jí žena děkovala za zavolání.
     Nemám nic proti takovým drobným úskokům, ale kdybych já vytáhl lahvinku něčeho veselejšího s odůvodněním, že žena málo pije, těžko bych se setkal s porozuměním.
     „Tak hele, povídám tedy, chápu, že ve dvou se to lépe táhne, ale jestli chceš nasadit nějakou redukční dietu, tak mě do toho netahej. Mimo to jsi dost štíhlá, skoro hubená, tak nevím, co bys chtěla.“
     „Neřekla jsem, že já moc žeru. A štíhlá jsem, to je pravda. Copak bych já měla na čem shazovat?“ přitiskla se ke mně bokem a položila mi ruku kolem ramen. „Co by mi asi tak zhublo, na čem bych ubyla, co myslíš?“
     Musím ji chytit kolem boků, jinak se nedá sedět. Je to palba ze všech děl, jenom pořád nevím, kam míří. Hlavně neslíbit nic předem, ono se ukáže.
     „U toho kostýmu jsi taky neříkala, že ty chodíš jako hastroš.“
     „Ale ty taky máš krásný triko!“
     „Jo, jenže ho nenosím.“
     „Protože už se do něj nevejdeš.“
     „Protože se mi věci z bazaru eklujou.“
     „Ze sekond handu!“
     „To je jedno, je to veteš.“
     „I slavný herečky to doporučujou! Četla jsem o tom.“
     „Protože za to dostanou zaplaceno.“
     „Jenže kdyby se jí to nezdálo dost dobrý, tak by to nemohla inzerovat, rozumíš? Copak by mohla nějak pošpinit svý jméno?“
     „Za ty peníze bych si špinil jméno i o přesčasech. Já prostě mám k těm sekond handům averzi, no. Mně ta druhá ruka furt připomíná protézu, jako třetí zuby nebo tak něco.“
     „Ale že ti narostlo bříško snad uznáš.“
     „To ale není tloušťka, to jsou uvolněný břišní svaly. To bych tedy mohl párkrát denně posílit, nějaký to cvičení, trochu sportu v tý správný míře, a při dostatečně kalorický stravě…“
     Chytila mě za kůži na ledvinách: „Tohle nejsou žádný volný svaly, ty svale svalenej! Dělá se ti pneumatika! Normálně musíš míň jíst, to se nedá nic dělat.“
     „I to sleze cvičením.“
     „Jenže to nám není nic platný.“
     „Když ti vadí mý bříško…“
     „Ale to je jen průvodní jev, chápej, hlavní je něco jinýho! Bříško samo o sobě nevadí, klidně si ho měj, jsi přece chlapák. Jenže ono je to známkou nadměrnýho příjmu potravy. A já jsem se dočetla, že kdo má břicho a na zádech špeky by klidně mohl snížit jídlo na polovinu a stačilo by mu to právě k tý správný životosprávě.“
     „Tak to ale nevím, proč bych to dělal, když nijak netrváš na tom, abych zhubnul…“
     „A kdo tu pořád mluví o zhubnutí? Prostě když toho sníš jen polovinu, budeme moct jet už příští léto k moři!“