Sudičky

Dítě slabě zakňouralo ze spaní a matka byla okamžitě vzhůru. Co kdyby zrovna umíralo nebo si případně posunulo peřinku a táhlo na něj? V celé historii matek nebyl vynalezen spánek tak hluboký, aby jim zabránil kontrolovat novorozence ohledně zdraví a dokonalého komfortu.

Matka si promnula oči, spala sotva hodinu, v hlavě jí hučelo. Ale ta hodina byla až dost na to, aby se jí začalo po děťátku stýskat. Její časté noční obchůzky k postýlce vlastně sloužily k tomu, aby ukojila svůj hlad po blízkost živoucího plodu, který z ní vzešel. Pokud by s podobnou frekvencí například navštěvovala zdravotní sestra pacienta na pokoji během noční služby, jistě by ji brzy poslal do míst, kam se píchá injekce, matka je však posvěcena majestátem nositelky  a udržovatelky života, proto i její, mnohdy paranoické strachy, jsou všeobecně přijímány  s uznáním a úctou. Proto také není ono věčné zapínání zipů ke krku či zastrkování vlásků pod čepičku považováno za přitroublé otravování děcka, nýbrž téměř za božskou podstatu mateřství. Nicméně, tuto matku čekal nezvyklý výjev.

Nad postýlkou se skláněly tři postavy, zahalené do bílých plášťů, s kápí přes hlavu. Stály nepohnutě a dívaly se na spící dítě. I přes hábity bylo poznat, že se jedná o postavy ženské. Podivné na celé scéně bylo, že matka nepropadla záchvatu hysterie a strachu o dítě, jak by se od řádné matky očekávalo. Přesněji řečeno, jindy by samozřejmě propadla, nyní však vypadala, jako by delegaci očekávala.

"Tak," řekla mnohoznačně za zády nehybné trojice. Ženy se k ní otočily a přívětivě na ni pohlédly. Z jejich obličejů vyzařoval klid a hluboká moudrost. Lehce sklonily hlavy na pozdrav a opět pohlédly na matku. Jejich oči byly měkké jako samet. Matka jim oplatila pohledem ženy, která má záměr a cíl.

"Jsme sudičky a dnes v noci přišel čas, abychom tvému chlapci zvěstovaly jeho osud," řekla jedna z žen.

"Ne tak nahlas, vzbudíte mi dítě," poručila matka ostře. Dítě sebou v postýlce škublo. Matka za svůj vstup nemohla, měla zafixováno, že každý cizí hlas musí nutně její dítě vzbudit. Sudičky se na sebe podívaly.

"A nechoďte k němu tak blízko, ať něco nechytí," poručila si matka dále a dodala velmi nepřátelsky: "A ať vás ani nenapadne na něj sahat!"  Sama pak přistoupila až k postýlce a zkontrolovala spícího syna, jestli mu přítomnost tří žen, které nejsou na rozdíl od ní jeho matkami, nějak neublížila. Zůstala stát mezi svým dítětem a návštěvou; nejpevnější přehrada, mocná a nesmrtelná.

"Takže?" Teprve teď byla ochotna věnovat nepatrnou část své pozornosti někomu jinému, než svému dítěti. Ihned po otázce se ovšem otočila a upravila děcku peřinku, aby neonemocnělo nebo se mu nestalo něco hrozného. Pohlédla tázavě na tři ženy. Jedna z nich sepjala obřadně ruce a dala se do práce. Zdálo se, že jí nevadí, že musí svou prognózu odříkávat z odstupu přes hlídající matku.

"Rozmilé dítě, tvůj osud bude takový - tvá cesta bude plná tvrdé lopoty, budeš sbírat poznání, nic ti nezůstane utajené, budeš rozjímat o vší moudrosti světa a sám se staneš ve své každodenní perné práci moudrým..."

"Tak moment!" přerušila matka sudičku. Žena se odmlčela a tázavě se na ni zadívala. Matka nekompromisně vrtěla hlavou.

"Tak tohle by  nešlo, mému dítěti tady nebudete nařizovat nějakou vaší tvrdou dřinu nebo co! To si strčte za klobouk! Co si to vůbec dovolujete? Já čekala, že přijdete, ale s tímhle jste se nemusely vůbec namáhat, tohle nedovolím!"

"Ale ženo, nemůžeš přeci měnit osud, který dítěti přiřkneme," řekla mírně, ale výchovně sudička. Její kolegyně souhlasně přikývly. Matka však zašermovala vztyčeným ukazovákem.

"Ale to víte že můžu. Jednak jsem jeho matka a jednak se narodil devětadvacátého února. A já moc dobře vím, že když se dítě narodí na tohle datum, tak sudičky musí změnit sudbu podle přání rodiče! Proto na vás čekám. Já moc dobře vím, co je pro mé dítě nejlepší a nenechám vás, abyste mu zkazily život!"

Sudičky rozpačitě pokrčily rameny. Nedalo se nic dělat, matka měla pravdu. Skutečně, u každého dítěte, které se narodí na přestupný den, mají sudičky nařízený zvláštní režim. Prostě musí respektovat dodatky a připomínky rodičů. Většinou se to obejde bez větších komplikací a návrhy rodičů se v zásadě nijak významně neodchylují od koncepce sudiček. Sudba pak probíhá k oboustranné spokojenosti a obě strany se rozcházejí v nejlepším rozpoložení. Občas však dojde ke střetu s rodičem, který má působením nejrůznějších vlivů extrémně blízko k blbosti, a tomu odpovídají i jeho představy o životní cestě jeho dítěte. Tuto noc to vypadalo na něco podobného.

 "O tom není sporu. Mluv!" odpověděla sudička matce a poodhrnula si kápi kvůli lepší slyšitelnosti. Matka vytáhla papír s vypsanými návrhy. Na rubu bylo nakreslené velké srdce, matka si jej nemohla odpustit. Od porodu byla přímo posedlá srdíčky. Tuto noc se postará o svého chlapečka. S neskrývaným vzrušením se rozhovořila.

"Můj syn bude už od malička slavný, dostane spoustu talentu. Chci, aby z něj byl zpěvák a taky herec, ale hodně známý a slavný. A taky bohatý, to je podmínka..."

Sudičky se sborově nadechly k protestu: "Ale tohle ho chudáka bude strašně...," ale okamžitě jim odpověděla ostrá reakce ve jménu mateřské lásky: "Nepřerušovat! Co si to dovolujete? Já jsem jeho matka a vím nejlépe, co je pro něj dobré! Takže jak jsem řekla, zpěvák a herec, ale hlavně slavný a bohatý, každý ho musí znát. A už od malička. Nechci, aby se musel někde plahočit za pár šupů. Rozumíme si? A krásnej, musí dobře vypadat, aby si ho hned všimli a chtěli ho do filmu nebo tak. Tohle mu všechno zařídíte, je to jasný?"

Sudičky povytáhly obočí a nechápavě zavrtěly hlavou. Prostřední z nich se rozhodla, že to zkusí. Že je situace vážná, dokazoval fakt, že začala matce vykat.

"Paní maminko, nechcete si to ještě rozmyslet? Věřte, že my tři sloužíme už nějaké to století a tak máme přehled. A vy jste nevykročila zrovna nejlepším směrem. My jsme měly pro vašeho chlapečka nadprůměrně příznivou sudbu, sice tvrdá práce, to ano, ale to je přeci ku prospěchu, nemám pravdu? Když se člověk dopracuje k nějakým těm vědomostem a dovednostem a vydělává si tím na živobytí, tak ho to naplňuje, věřte mi. Váš syn by měl život rád, to vám garantuju. Kdežto to vaše pojetí štěstí je, mírně řečeno..."

"...na hlavu," řekla velmi potichu jedna ze sudiček v pozadí. Matka ji však neslyšela. Po pravdě řečeno, neposlouchala ani první sudičku. Měla od začátku jasno a nepotřebovala, aby ji někdo poučoval.

"Jak jsem řekla, chci to tak, jak to tady mám napsané. Vy mi nemáte co radit! Máte vůbec děti?" Matku nechala chladnou očividná pitomost její vlastní otázky a pokračovala: "Nemáte, že ne?! Tak nechte na mně, jak se mám postarat o to svoje! Pokračujeme!"

Sudičky si povzdechly. Tady se nedalo nic dělat. Legislativa byla neúprosná. Matka měla tuto noc svá práva a tudíž navrch. Opět se začervenalo srdíčko na papíru. Matka pokračovala ve čtení osudu.

"A ožení se s tou nejkrásnější ženskou. Chci, aby mu byla věrná a aby měli spoustu dětí. A budou mít úplně všechno, velkej dům, auta a spoustu peněz. A u baráku velikánskou zahradu s vysokou zdí, aby na ně nemohli čumět lidi. A bazén, velkej bazén, to byl vždycky můj sen. A kluk se nebude muset o nic starat, na všechno bude mít lidi. Jéžiši, já se tak těším...!" Zdálo se, že matku pohltily představy synova štěstí. Využila dokonale příležitosti. Pohlédla na dítě v postýlce, které nemělo ani tušení, že mu jeho matka právě rozhoduje o životě, a její obličej zalila koncentrovaná něha. Poté vzhlédla k sudičkám a něhu vystřídala tvrdost a přísnost.

"Tak na co čekáte? Zopakujte to, ale přesně, já si to ohlídám. Musíte, můj syn se narodil..."

"...devětadvacátého února, my víme," skočila jí jedna sudička do řeči. Znělo to trochu podrážděně. Všechny tři se seskupily nad postýlkou. Matka se postavila proti nim s výrazem hlídacího psa. Podrážděná sudička si vzala slovo.

"Dítě rozmilé, čeká tě... sláva a bohatství, od útlého věku ti bude patřit sláva a... já nemůžu, vemte to za mě," obrátila se sudička na kolegyně. Jedna z nich ji zastoupila.

"... od útlého věku ti bude patřit sláva, budeš zpěvákem a hercem... nebo jak jste to říkala...," obrátila se sudička znechuceně na matku. Matka netrpělivě ukázala rukou, že ano a aby pokračovala. Nemohla se dočkat domu s vysokou zdí a bazénem.

Náhle se ozvalo zařinčení. Jedna ze sudiček zavadila o vázu na stolku, ta spadla a roztříštila se. Všechny sebou leknutím trhly. Matka vykřikla: "Co to děláte? Je tady moje dítě!" Žádná ze sudiček si navzdory dlouhé praxi nedokázala představit, jak souvisí rozbitá keramika se spícím dítětem, ale nepřely se. Nemělo by to smysl, matky v podobných situacích nejsou zvyklé uvažovat logicky. Jde jim jedině o dítě a myšlení se od nich proto nevyžaduje.

Matka se sklonila nad synem a úzkostně zkoumala jeho tvář. Teprve když shledala, že mu pád vázy skutečně neublížil, přistoupila ke stolku, aby obhlédla škody. Popuzeně pohlédla na sudičku, která v rozpacích postávala opodál.

"Vy, vy už se k té postýlce vůbec nepřibližujte. Ještě byste mému dítěti něco udělala!" řekla matka sudičce, která byla synovi nebezpečná tím, že shodila ze stolu vázu. Když jde o domnělé blaho dítěte, je matka nad zákon i nad zdravý rozum.  

"Tak rychle, pokračujeme. Teď tu manželku, barák, zahradu a tak dále...," nařídila matka nekompromisně. Ženy odříkaly zbytek novorozencova štěstí. Činily tak s nechutí a přemáháním. Všem třem během této tortury postupně a nezávisle na sobě prolétla hlavou stejná myšlenka: "Která skopová hlava vymyslela tu zhovadilost s devětadvacátým únorem..."

Byly dokonáno. Matka pojistila synovi šťastnou budoucnost, bude tedy zpěvákem a hercem a to slavným a bohatým. Byla tak naprogramovaná, slavní jsou šťastní, bohatí rovněž, a když se sejde slavný s bohatým v jedné osobě, v tomto případě dokonce v jejím dítěti, má to posichrované nadvakrát. Byla téměř spokojena.

"Sbohem paní," řekly sudičky a měly se k odchodu. Matka je přísně zarazila: "No to teda ne! Ještě požehnání! Já moc dobře vím, že se musí sudba požehnat, jinak se nesplní. To by se vám hodilo, ubližovat mému dítěti! Vy mu teď požehnáte, a hned!" Bylo patrné, že matka by sudičky bez váhání pozabíjela, kdyby to jejímu synovi mělo nějak prospět. Sudičky se neochotně vrátily k postýlce.

"Žehnáme ti, dítě rozmilé, žehnáme ti, a tvůj osud, ať tě nemine," řekla jedna ze sudiček, vztahujíc ruku nad dítě.

Druhá též vztáhla ruku a přidala se: "Žehnáme ti, dítě, žehnáme ti, a tvůj osud ať se naplní."

A přikročila třetí a požehnala dítěti: "Máš třetí požehnání, milé dítě, splň se tvůj osud beze zbytku."

Tím byla sudba právoplatně ukončena. Matka byla spokojena zcela. O její dítě bylo postaráno. Sudičky zamířily ke dveřím. Tu se jedna z nich ještě otočila a zeptala se: "Jak se vlastně jmenuje tvůj syn, paní?"

Protože se otázka týkala jejího dítěte, matka byla ochotna odpovědět. "Lucien Kassius Vochcapádlo," řekla hrdě. Sudičky zůstaly nevěřícně hledět. Jako jedna žena si shrnuly kapuce z hlav. Očividně nevěřily svým uším.

"Jakže se jmenuje?" zeptala se znovu sudička. Všechny tři měly podivně sevřené rty, které sebou znatelně poškubávaly v křeči.

Matka byla pyšná na jména, která si její syn ponese životem. Obě vybírala velmi dlouho, několik týdnů, žádné jí nepřipadalo dostatečně garantující výjimečnost. S Lucienem Kassiem byla nakonec spokojena. O zbytku neuvažovala.

"Lucien Kassius Vochcapádlo," odpověděla znovu,  neméně hrdě.

Sudičky to již nevydržely a vyprskly smíchy. "Panebože," hlesla jedna z nich uprostřed záchvatu. Matka se zatvářila pobouřeně.

"A ven!" vykřikla a ukázala prstem, prohnutým do luku k východu. Sudičky si ucpaly ústa kápěmi a vytratily se z bytu. Ještě za dveřmi byl slyšet jejich přidušený smích, který pomalu utichal. Matka osaměla. Co jí teď bylo po nějakých sudičkách. Její jedinou starostí bylo dítě. Jestlipak spí? Jestlipak ho něco neškrábe nebo nesvědí? Jestlipak mu není zima nebo horko? Věčné otázky, kvůli kterým řádná matka nesmí usnout. Proto mají úctu ostatních, které podobné otázky netrápí a spí klidně.

Byla teplá noc, slovanská. Tři sudičky kráčely pod hvězdným nebem. Tak chodí po zemi a u kolébek, v nichž bije nové srdce, zvěstují příští věci. Všechny tři rozjímaly o nedávné návštěvě. Zažily toho už hodně, ale něco takového...

"Ubožátko, takhle nešťastně se narodit," řekla po delším tichu jedna sudička. Všechny se zastavily, aby probraly to, co je tížilo.

"Tak! Kdyby nebylo toho nařízení o únoru...," řekla druhá. Třetí sudička se potutelně usmívala.

"Není to tak zlý," řekla. Její družky na ni tázavě pohlédly.

"Povídám, že to není tak zlý," opakovala sudička.

"Ty víš něco, co my nevíme?" zeptaly se dvouhlasně kolegyně.

"Vzpomínáte na tu vázu? Jak jsi ji rozbila?" připomněla sudička příhodu. Obě přikývly. Nevěděly, jak rozbitá váza souvisí s jejich starostí.

"Tak se dobře dívejte," řekla sudička a máchla rukou. Ve tmě se před nimi objevil výjev z bytu. Takové prezentace sudičky dovedou, takže se ostatní ani dost málo nepodivily. Pozorně sledovaly nedávno prožitou epizodu. Postýlka, v ní dítě, u něj sudička, ostatní trochu v povzdálí, a samozřejmě hlídající matka. Potom rána, řinkot, váza napadrť. Matka přiskočí k postýlce, potom se vzdálí ke stolu a lamentuje. A tu výjev ukázal něco, čeho si ostatní přítomné v bytě nepovšimly. Sudička využila chvilkové nepozornosti matky, rychle se naklonila nad postel a zašeptala: "Až ti bude osmnáct, můj broučku, nakopneš tuhle ženskou do prdele..."

"Já si v tu chvíli na nic jiného nevzpomněla a bylo hrozně málo času," řekla sudička omluvně, ale s jistým uspokojením. Kolegyně s pochopením přikývly. Také jim se ve tvářích rozhostil spokojený výraz.

"Ale co, je to regulérní věštba, požehnaly jsme, tak co...," řekla nakonec sudička rozhodně. Kolegyně opět přikývly, opět s pochopením.

 Výjev zmizel ve tmě a ženy se opět vydaly svou cestou.

"Jak že bylo to jméno?" zeptala se po chvíli jedna sudička svých družek.

"Lucien Kassius Vochcapádlo," odpověděla druhá.

Všechny tři znovu vyprskly smíchy...