Hlídač Humhej a zakázané ovoce.

Hlídač Humhej a zakázané ovoce.

Navzdory pokrokovým mičurinským metodám, které zde v posledních patnácti letech zavedl a uplatňoval pedagog námi zvaný Tygr, plodil školní ovocný sad stále ještě ovoce.
Z tohoto důvodu se stával v době zrání plodů terčem nájezdů loupeživých svěřenců místní školy.
Ukořistěné ovoce nesloužilo jen k doplnění vitaminové zásoby nájezdníků, ale i k příležitostnému obchodu s pražskými chataři, dalším důvodem k loupeživým nájezdům byla jakási zkouška odvahy místní mládeže, neboť sad byl střežen.

Pedagog Tygr si byl totiž vědom tohoto zlozvyku místní mládeže a každoročně nechával sad v době zrání plodů střežit nájemným hlídačem Humhejem.

Humhej byl dvoumetrový hromotluk vážící jistě více než 150 kg, stále nosil dlouhý kožený kabát a bagančata, měl ohromnou hlavu a odulý načervenalý obličej s masitými pysky, jeho ruce připomínaly medvědí tlapy, navzdory své váze a velikosti se dokázal tiše a mrštně pohybovat, v případě potřeby byl i rychlým běžcem na krátké tratě.
Kolovaly o něm nepotvrzené pověsti, že dříve byl zaměstnancem StB. a dozorcem ve vězení, dokonce prý někoho při výslechu omylem umlátil k smrti a musel místo opustit.

Nyní se živil hlídáním zahrad a polí místního JZD v době sklizně, zbytek času trávil po hospodách konsumací alkoholu.

K hlídání používal dalekohled, ohromnou baterku a vzduchovku, ze které neváhal na zlotřilce střílet štětinkami zakončenými špičkou jako háček na ryby, které uvízly v těle zasažené oběti, nutno dodat, že i ve tmě byl vynikající střelec.

K obelstění Humheje se používalo několik, bohužel jen částečně osvědčených metod.
Byl totiž všemi mastmi mazaný, dokázal překvapit nenadálým útokem a vyskytnout se na neočekávaném místě, střelbu zahajoval bez vyzvání.

Celá loupežná výprava vyžadovala proto promyšlenou strategii a koordinovaný postup.
V první řadě bylo potřebné rozplést zezdola plot obklopující zahradu a připravit ústupovou cestu.
Ploty se zásadně nepřelézaly ale podlézaly, neboť při přelézání bychom byli lehkým cílem a vystavovali se zvýšenému nebezpečí zásahu štětinkou. Dalším krokem bylo soustavné sledování Humheje, kde se právě nachází. Někdy se vysílali i agenti provokatéři, kteří měli za úkol odlákat jeho pozornost a vyprovokovat ho k pronásledování, zatímco druhá část tlupy nerušeně rvala ovoce na druhém konci zahrady.
Byla to velmi nebezpečná úloha, která byla vyhrazena jen tělesně zdatným jedincům.

Při odhalení a následném útěku platila zásada, vyčkat v leže svistu letící štětiny a potom utíkat, aby se využilo doby nabíjení a tím snížila možnost zásahu.

Po ukončení akce docházelo často k hádkám při rozdělení lupu.

Většinu dopadených obětí tvořily ratolesti pražských chatařů, kteří neznali naše triky, nepočítali s rafinovaností Humheje a počínali si proto velmi amatérsky.

Nepoužívali osvědčených metod, při útěku přelézali plot, kde většinou zůstali viset a stávali se lehkou kořistí či terčem, neměli ani dostatečnou hrdost a po dopadení se většinou dávali do breku v naivním domnění, že obměkčí Humhejovo srdce a budou beztrestně propuštěni. Humhej však byl neoblomný a všechny dopadené provinilce předával k dalšímu potrestání.

Nutno dodat, že zasažení jedinci z pochopitelných důvodů nemohli k odstranění štětinek vyhledat pomoc odborného lékařského personálu.

Odstranění se proto provádělo svépomocí žiletkou bez použití lokální anestézie.