Na očích

 
                                                    NA OČÍCH

    Referent Karel Prout, 35 let, spokojeně ženat, bodrý chlapík.
    Referent Oldřich Májek, 25 let, svobodný, trochu zamlklý pohledný mladík. Tvářívá se zamyšleně, občas právem. Podle pana Prouta by ovšem měl přemýšlet o něčem jiném, než o čem přemýšlí. Pan Prout sice neví, na co jeho kolega myslívá, ale jistě ne na to, na co by měl.
    Plánovačka a koordinátorka Běta Dunilová, 22 let, (či spíše jar), svobodná. Rázná i jemná, parádní kus ženské. Působí vyrovnaným dojmem a sama tvrdí, že ji už nic nemůže překvapit.
    To je osazenstvo kanceláře, do níž nahlížíme, sami neviděni. Nedělá se to, já vím, ale když už je tu ta možnost – snad nás při tom nikdo nenachytá.
    „Ten komín,“ řekl Májek a otočil se od okna dovnitř do kanceláře. „Teď jsem si ho teprv uvědomil. Včera jsem si ho vůbec nevšiml a přitom je takovej velkej. Byl tam vůbec?“
    „Je to možný?“ obrátil se Prout k Dunilové. „Slyšelas tu pitomost?“
    „A mám se divit? Z toho už jsem vyrostla.“
    „Jak tě tak poslouchám, tak už jsi vyrostla úplně ze všeho. Je div, že máš co na sebe.“
    „To taky neslyším prvně. A vždycky od tebe.“
    „Jestli sis ho všim předevčírem,“ hovoří Prout k Májkovi, „a vidíš ho tam dneska, tak můžeš mít důvodný podezření, že tam byl i včera. Ale třeba jsi tu nebyl ty, žes ho neviděl. Jak ti tak koukám na stůl, hromada ,hotovo‘ na to vypadá.“
    „Už jsem něco odevzdal. Ale já jsem nemyslel, jako že tam nebyl. Já jenom, že kdyby se mě na něj někdo ještě před chvílí ptal, tak si nebudu jistej. Jak člověk někdy nevidí, co má rovnou na očích.“
    „Mluv jen za sebe. Já vím, že seš člověk, ale bereš to moc zeširoka. Já vidím, co mám na očích, takže ne každej člověk je tak slepej.“
    „Tobě něco leží v makovici, Máječku, viď?“ zajímá se slečna Dunilová. „Copak, dostal jsi kopačky?“
    Májek si jen povzdychl. Ta hromada nádhery je zřejmě i psycholog. Má ho přečteného, a to ho zná jen tady z kanceláře.
    Ale je to ženská, na takovou by si Májek v životě netroufl. Jen tak pokecat, to ano, ale ostych před hezkými dívkami mu nedovolí nic víc, přestože dobře ví, že není žádný šereda. Podaří se mu tedy občas získat si nějakou bezvýraznou puťku, která se mu mnohdy ani nijak nelíbí. Tady žádným ostychem netrpí. A teď ho i taková myška pustí k vodě! A krasavice, ke které on si netroufne ani prohodit slovo flirtu, na něj se zájmem od protějšího stolu zírá a vidí do něj. Jestli uhodne, na co Májek myslí v nejskrytějším koutě duše, tak potěš pámbu.
    „Tak už to vyklop! Cos jí proved? Nebo neproved?!“
    „Co tady budu takový věci… Netahej to ze mne!“ Májek ale tuší, že nátlaku neodolá. ,To ji nemůžu poslat do háje?‘ myslí si rozhořčeně, ,mne tam posílá kde kdo.‘
    „Seš mezi svejma! Přece se nebudeš ostejchat.“
    „No tak co, no. Chtěl jsem udělat takovou srandu. Napsal jsem jí básničku.“
    „Kristova noho!“ vyrazil ze sebe Prout.
    „Básničku?“ vykulila oči Běta. Přece jen se něčemu diví. „Ty píšeš básničky?“
    „Ale nepíšu, proto je taky blbá.“
    „Přece ti nedala boty na fotbal jen proto, žes jí napsal blbou básničku, to je takovej fajnšmekr?“
    „Ale není, ta nepozná blbou básničku od kvalitní trilogie. Vadilo jí o čem básním, no, že prej myslela, že jsem jinej.“
    „Jinej než jakej, sakra, ukaž mi tu poezii, člověče, to už teď musíš, vždyť bych si tě nemohla vážit, kdybys zůstal takhle na půli cesty!“
    „To přece nemůžeš chtít, to nejde!“
    „Ty se bojíš, že odhalím tvý nitro, že jo? Jenže já tě mám i bez toho prokouknutýho. Prosím tě, ukaž mi to! Mně nikdy nikdo básničku nenapsal, já to musím číst, já bez toho nemůžu bejt. Že se nijak neshodí?“ obrátila se Bětka k Proutovi.
    „Co já vím? To ty ho masíruješ, mne do toho netahej.“
    „Tebe bych netáhla vůbec nikam; Oloušku, přece mě takhle nenecháš! Vždyť se ti i uleví, když se svěříš!“
    Májek se vydal ke skříni a vyndal tašku. Cítil se zcela zmanipulován, ale Bětka je přece jenom duše chápavá a půjčit jí svou prvotinu, to přece znamená splnit jí přání.
    Váhavě položil na stůl kus papíru. Bětka se k němu vrhla a také Prout zvědavě natáhl krk. Bětka polohlasně čte Májkovy verše:

                          „Protože neumím na nic hrát
                            Budu ti jen tak zpívat
                            Protože neumíš tancovat
                            Můžeš se jen tak kývat
                            Nemusím ani mnoho číst
                            Stačí mi mnoho prožít
                            Scestovat s tebou mnoho míst
                            Tvé tělo ve svých rukou hníst
                            Milostný úspěch započíst
                            Chci k nohám se ti složit
                            Chci na tebe se dívat

    To je krásný, Oloušku, co se jí na tom nelíbilo?“
    „Jo, krásný, blbý je to.“
    „Ale to já nepoznám, jestli to za něco stojí, ale strašně se mi to líbí. Co se nelíbilo jí?“
    „To tělo a ruce.“
    Běta se znovu podívala do básně.
    „To… no ale… co má bejt? Kvůli tomu se kopny nedávají.“
    „Že prej si měla všimnout, jakej jsem čuňas.“
    „Páni! No třeba seš.“ Běta přelétla Oldu pohledem shora dolů. „A měla podle čeho si toho všimnout?“
    „Prosímtě… Ono to pořád šlo, když si to jen tak přečetla, i když se jí to moc nezdálo. Ale já jsem pak právě udělal takovej fór, víš, já měl připravenej vtip. Já jsem jí řek, že je to jen půlka, že k tomu musím připsat, co ti na to odpovím, teda jí, že jo. Jako že todle říká ona.“
    „Ukaž!“ Běta opět popadla papír a zírá do něj. „No jo, fakt! Tady vůbec není poznat, jestli to říká ona nebo on. Ty prevíte!“
    „Copak je v tom rozdíl?“ hučí referent Prout, „vždyť je to úplně jedno.“
    „Jo, jenže ona…“
    „Já to povím!“ vletěla Májkovi do řeči Běta. „Řekneš, jestli kecám, jo, ale určitě se nemejlím: dámě přišlo eklhaft, že si Olin říká o nějakou erotickou masáž, je to tak?“
    „Takhle rovnou to neřekla, ale tak nějak to bude. Pak to začla pitvat – že prej si žádný takový úspěchy nezapočítává a jestli já si někam dělám čárky, tak bez ní. K nohám se mi taky skládat nebude, není žádná vonuce. A dívat se na mne, to už vůbec ne; teď už aspoň ví, proč na ni v jednom kuse vejrám, na co prej myslím. Tak jsem sbalil básničku a obouval jsem se už za dveřma.“
    „Já na tobě vidím, že seš jak přejetej…“
    „Příš–tě!“ vletěl pro změnu Dunilové do řeči Prout. „Jsme v práci! Ta tě vyléčí, odreaguješ se a tohle si dopovíte zejtra při kafi.“
    Druhý den při kávě Dunilová opravdu navázala. Téma tedy asi nebylo tak vyčerpané, jak se zdálo.
    „Oldo,“ spustila vážně, a dokonce váhavě. „Že bys mi moh tu básničku věnovat? Mně by nevadilo, žes ji nepsal pro mne.“ Pak přece jen přešla trochu do laškovna: „Ačkoliv kdo ví, na kohos myslel, když jsi to psal, určitý indicie…“ Významně nedořekla.
    „Ale to přece nejde, takovou věc dát jen tak kámošce, kolegyni z práce!“
    „Nó – přece jen; však já občas chytnu, jak po mně koukneš, nemysli!“
    „Ale ty s někým chodíš, tak co blbneš, pořád?“
    „Už ne, Oldo, já jsem vol–ná! Volná, víš? Já se ho totiž zeptala, jestli by pro mne dokázal napsat básničku, a on mě poslal do háje takovým způsobem, že už se s ním nehodlám potkat. A my jsme spolu stejně chodili už jen tak ze setrvačnosti.“
    „A proč bych zrovna já měl…“
    „Protože mi nepřipadáš jen jako kolega z práce.“
    „Ale když ty seš pro mne moc… Já na takový ženský neumím.“
    „Co seš takovej ostejchavej? Nejsi přece taky žádnej novic! Vykecáváš tu se mnou vždycky bez ňákejch okolků, tak co?“
    „Ale jako s kamarádkou! Kdybych měl ňák… tak já nevím… když já jsem na to blbej,“ povzdychl si upřímně.
    „No vidíš, a to mi hraje do ruky.“
    „Co? Jak to?“
    „Víš, co mi řek ten kůň? Jestli prej najdu blba, kterej mi bude psát básničky, tak ať jdu za ním.“ Běta se pevně zadívala Májkovi do očí a položila mu dlaň na ruku: „Tak mě tady máš.“
    „No, to zní povzbudivě.“
    „Nemohli byste s tím jít někam jinam? Mně je to žinantní, bejt u toho,“ ozval se Prout.
    „Mně tu nevadíš. Tobě jo?“ otázala se Bětka Oldy.
    „Mně je milejší, když je tady,“ odpověděl Olda nešťastně.
    „Tak vidíš!“ obrátila se Bětka k Proutovi, „klidně tady můžeš zůstat.“
    „To je ženská logika! Vy máte jít pryč, ne já!“
    „Ale my tu máme kafe.“
    „Já taky.“
    „Však tě nikdo nevyhazuje.“
    „Ježíšmarjá! Ale víš, co by mě zajímalo, když už mě do toho zatahuješ? Jakým způsobem tě poslal do háje, že už ho nechceš potkat.“
    „No řek mi to o tom blbovi.“
    „A to je všechno?“
    „Řekla bych, že je to až dost. Ono se mě to dotklo, víš? Já pořád myslím tady na Oldu, jak napsal básničku a tak mě to zamrzelo.“
    „Bětko, prosímtě,“ úpí chudák Májek, „copak po mně můžeš takhle vyject?“
    „A copak bych se takhle shazovala, kdybych nevěděla, že o to stojíš? A nebudu čekat, až ty se rozhoupeš, uznej, že bych se asi nedočkala. A já jsem si taky rozmejšlela, jak začít, nejsi jedinej, komu někdy chybí jistota. Dopovíme si to cestou z práce, co? Já už stejně piju lógr.“
    „Konečně rozumná řeč,“ ozval se Prout, „už jsem chtěl začít makat za tři.“
    Pro slečnu Dunilovou jistě už nebyl velký problém dostat pana Májka kam chtěla; tím spíše, že mu to nebylo příliš proti mysli. Pan Prout tedy mohl po čase konstatovat, že mezi jeho kolegy vznikla vážná známost. Přál jim – měl je rád a jejich pracovní úsilí tím nijak nepolevilo. Spíš naopak – Bětka přestala čas od času poflámově mžourat a Olin přestal zadumaně hledět z okna. A pokecat se s nimi dalo jako dřív.

    „Pomalu se blíží, že se vezmem, Kadliku,“ sdělila jednou Dunilová Proutovi, „budem tě moct pozvat na svatbu? Konec konců to máš na triku, aspoň teda tím, žes nám nezabránil.“
    „Zase já, všechno je na mně. Já jsem se tady oháněl básničkama, že jo? A vůbec, napsal ti tu druhou půlku?“
    „Nenapsal.“
    „Napsal!“ Májek vítězoslavně hrabe v tašce. „Já čekám jen kdy na to přijde řeč, že ji vytáhnu.“
    Dunilové nezbývá, než se opět divit.
    „Tak ukaž, já to zase přečtu, ať je v tom ňáká symbolika.“ Nedočkavě vytrhla Májkovi list papíru a dala se do čtení:

                          „Protože neumím dobře lhát
                            Budu ti pravdu říkat
                            Protože neumíš jenom brát
                            Můžeš se svého zříkat
                            V tvém počínání, to mi věř
                            S chutí ti budu sloužit
                            Co říkám není žádná lež
                            Já stejné stejným splatím též
                            Hezčí odezvu nenajdeš
                            Chci víc než jenom toužit
                            Chci s tebou mřít i vznikat

    Óldiků!“ vydechla Bětka nadšeně. „Ale to už je jasná erotika! Ta tvoje bejvalka vůbec neví, o co přichází.“
    „To teda nevím,“ huhlá zase Prout, „ale já v tom žádnou erotiku nevidím.“
    „To musíš dát dohromady s tím prvním, ty chytrej!“ Náhle jí zpřísněl hlas: „Kdys to psal?“ To už samozřejmě patří Májkovi.
    „Jaký kdy jsem to psal? Víš jak dlouho trvá, než tohle vypotím?“
    „Já taky nechci žádný datum, ale v který době, víš?“
    „Jo, to už jsme dávno jeli spolu, jestli ti jde o tohle.“
    „Právě o to mi jde.“ Běta si sedla a obdivně hleděla na papír ve své ruce.
    „Tak je to o mně. Básnička.“ Rozhlédla se a zadívala se na Prouta: „Jsem opěvána!“
    „Tak už toho nech, ty tajtrdlíku! Opěvána, to snad není možný.“
    „Tady vidíš, jakou moc má poezie.“
    „Jaká poezie? Vždyť to jsou přiblblý veršovánky.“
    „Ale jakej z nás udělaly krásnej pár.“
    „A ještě víc toho rozvrtaly, jestli se dobře pamatuju.“
    „Z toho taky vidíš, jak je poezie mocná. Nebejt těch veršovánek, tak tu na sebe s Oldou dál jen civíme a dost. To taky říkal, člověk to má na očích a nevidí to.“
    „Jo, to jsem říkal,“ vložil se Olda, „a tys mě seřval, že na tebe to neplatí.“
    „Bodeď by taky jo, ty ses vytasil s tím komínem, že si ho nevšimneš; já tedy vím co vidím, ne?“
    „S jakým komínem?“
    „Co támhle stojí, čuměls na něj…“ Prout se pomalu otočil k oknu. „Kde je ten komín?“
    „Shodili ho, už je to dýl než tejden!“ zajásala Běta, „a ty tam rovnou od stolu koukáš a nevíš o tom! Nepřijít na to řeč, tak si nevšimneš vůbec nikdy. Na očích! Vejtaho.“
    „No tak co, no. Ty taky vykládáš, že tě nic nepřekvapí a v jednom kuse udiveně kroutíš hlavou.“
    „Tak holt jenom Olánek nekecá, co tomu říkáš, Oldo?“
    „Já si tak říkám, co kdyby ten komín shodili o rok dřív. Přes něj přece přešla řeč k tý básničce. Řeknu ti, nám ještě stačil docela dobře posloužit.“
    „To je fakt. Dal nás dohromady a lehnul. Čest jeho památce.“