Holič Neumann.

Holič Neumann.

Jednou z důležitých osobností městečka, kterou si pamatuji z mého pohnutého mládí, byl holič Neumann.
Menší zavalitý človíček s pleší začesanou zbytkem vlasů, který provozoval místní holičský salón. Svému řemeslu se vyučil za války a snad z toho důvodu trpěl tendencí k účesům podle jednotného vzoru s kratší délkou vlasů.
Jeho provozovna byla vybavená velkými zrcadly, pohodlnými otáčivými křesly a voněla všemi možnými vůněmi.
Neumann byl mistrem svého řemesla, stříhal a holil o sto šest, navíc měl neustále spoustu nových zajímavých informací o dění v městečku, které ochotně a důvěrně předával na své zákazníky, takže se dalo říct, že provozovna plní i jakýsi účel informačního střediska a to bezplatně, neboť všechny informace byly automaticky zahrnuty v ceně střihu a jejich hodnota pro danou osobu odpovídala spíše výši obdrženého spropitného.

Zákazníka vždy zahalil do ohromného bílého roucha, ze kterého čouhala jen hlava, posadil ho do křesla a pustil se do práce a do mluvení.
Jemnými údery masitých pěstiček boxoval jeho hlavu do správné pozice a mezi střihy dělal malé přestávky, otáčel křeslem a ptal se, jak to má vypadat, pokračoval aniž vyčkal odpovědi, nakonec vyholil strojkem krk a nad hlavou zákazníka rozprostřel oblak voňavky z flaštičky s gumovým měchýřkem a řekl hotovo.

Jeho živnost léta prosperovala a tak se oženil a podařilo se mu zplodit tři nesmírně zrzavé dcery s pihatými obličeji, což ho nesmírně zklamalo neboť si přál syna.
Neumann využíval poválečné konjunktury, kdy byl v módě vojenský střih a k holiči se chodilo každých čtrnáct dní a odvážně se pustil do stavby rodinného domku svépomocí, přičemž mu na stavbě pomáhalo rozsáhlé příbuzenstvo z manželčiny strany, vyznačující se
nebývalou zrzavostí vlasů a pihovatým obličejem.
Jako děcka jsme se občas potloukali kolem rozestavěného domu a představovali si, že každá cihla představuje jednu ostříhanou hlavu a přijaté spropitné.

Ale doba se měnila a s příchodem nových mravů, které do městečka zavlekli pražští chataři, došlo i na holiče Neumanna a jeho provozovnu. Zákazníků začalo více a více ubývat a tím i spropitné, a tak stavba domku začala váznou, stavba připomínala spíše ruiny středověkého hradu než vznikající vilku.

Hlavní příčinou tohoto jevu byla nová móda nošení dlouhých vlasů, které se počali objevovat na hlavách dospívajících mladíků, dřívějších holičových štamgastů, kteří byli po domácky nazýváni „Máničky“.

Holič Neumann, vědom si vzniklého nebezpečí a ohrožení stavby domku se snažil sice výchovně působit na rodiče, poukazujíc na možné zavšivení a zvýšenou spotřebu šampónu, nicméně proti trendu doby byl téměř bezmocný.

Jen v některých případech padly jeho snahy na úrodnou půdu, jedním z těchto případů byl naneštěstí i otec Jiříčka, který pod zhoubným vlivem Neumannovy agitace kontroloval délku vlasů svého nezdařilého syna.
Nic nepomáhaly Jiříčkovi námitky, že je to teď moderní, že se to nosí, že bude vypadat jako blbec, atd.. jeho otec byl nemilosrdný a osobně dohlížel na výkon holiče Neumanna poté co dovlekl vzpouzejícího se syna do provozovny.
A tak Jiříkovy kadeře padaly na jeho kolena (jak růže do hrobu, jak řekl kdysi jeden básník)
a Jiříček v skrytu duše připravoval pomstu za vzniklou potupu a ponížení, neboť po ukončení exekuce vypadal jako vojenský odvedenec.

Bylo léto a toulali jsme se s Jiříčkem okolím městečka, Jiříček byl zdeptaný svým vzhledem, vyhýbal se společnosti a nemyslel na nic jiné než na pomstu.
Na břehu řeky Labe u mostu jsme nečekaně narazili na skupinu stanů, které obývali zrzaví příbuzní holiče Neumanna, které holič neměl kde ubytovat. Ve dne mu pomáhali na stavbě a večer si na ohni opékali kuřata a opíjeli se lahvovým pivem.

Plán pomsty byl okamžitě hotov.

V podvečerním šeru jsme společnými silami vyhrabali ze stráně u mostu ohromný balvan, jen s vypětím všech sil jsme ho mohli zdvihnout. Navečer jsme se připlížili k táboru zrzounů a vyčkávali na vhodný okamžik.
Zrzouni se vrátili ze stavby, vykoupali se v Labi a začali opékat kuřata na ohni. Asi po půl hodině se blížilo vyvrcholení, kuřátka byla pěkně opečená a zrzouni se chystali k jejich konsumaci.
Na tento okamžik jsme čekali, společnými silami jsme zdvihli balvan na zábradlí mostu a Jiříček se tiše vrátil k táboru.

Počkal jsem pár minut a začal tlouct klackem do zábradlí mostu, aby to vypadalo že se tam někdo pere, potom jsem úzkostlivým hlasem volal: „Nechte mě, pusťte mě, neházejte mě dolů.“ Posléze jsem svrhnul balvan z mostu, který s obrovským šplouchnutím spadl do vody a po chvíli volal: „Pomóóc, topím se. Pomóóc.“.

Zrzouni zapomněli na kuřata a s pochodněmi a baterkami běželi na břeh řeky, pátrajíce po topícím se nešťastníkovi. Na tenhle moment zase čekal Jiříček, který vyběhl, zmocnil se nehlídaných kuřat a zmizel s nimi ve tmě.
Zrzouni vzrušeně prohledávali břeh a svítili na hladinu, po chvíli se vzdali marného hledání a vraceli se do tábora.

Jiříček seděl na smluveném místě a ukusoval z opečeného kuřete. Utíral si mastná ústa hřbetem ruky a spokojeně funěl: „Já mu dám vojenský střih, blbovi“.

S odstupem více než třiceti let se dá konstatovat, že Neumann dokončil dům a po desetileté odmlce se, v touze po synovi, opět pustil do plození potomků a podařilo se mu vyprodukovat další tři potomky - zrzavé dcery.

Pachatelé tohoto podlého činu nebyli nikdy dopadeni.